Dnes si připomínáme 80 let od osvobození Osvětimi, místa, které se stalo symbolem jedné z nejtemnějších kapitol lidské historie. Toto výročí je příležitostí nejen k uctění památky obětí holokaustu, ale i k zamyšlení nad tím, jak důležité je nezapomínat a hledat spojení s minulostí. A právě takový pomyslný dotek historie jsem měl možnost zažít i já – i když jen prostřednictvím staré listiny a neúnavného pátrání po osudech těch, jejichž jména by jinak mohla upadnout v zapomnění.
Před několika lety jsem na stránkách Romana Gazsiho Richard-1.com objevil zažloutlý, špatně čitelný list s čísly vězňů, který byl nalezen v podzemní továrně Richard v Litoměřicích.
Nalezený list – zdroj Richard-1.com Další nálezy z podzemí najdete zde http://richard-1.com/nalezy-v-podzemi/nalezy-dokumenty.html
Napadlo mě propojit čísla na listině s databází vězňů Památníku Terezín. Motivem byla touha dozvědět se více o jejich osudech. Po spárování čísel s databází jsem následně pátral po dalších informacích v archivu ve Flossenbürgu (gedenkstaette-flossenbuerg.de). A právě tam se začal rýsovat příběh, který mě hluboce zasáhl – příběh Adama Dembowského.
Adam Dembowski byl polský student, kterého nacisté v roce 1940 ve věku pouhých 18 let transportovali z Tarnówa do Osvětimi. Patřil k prvnímu polskému transportu vězňů, kteří se stali prvními svědky hrůz v táboře, jehož jméno se stalo synonymem zla. Po čtyřech letech strávených v Osvětimi byl Adam převezen do Flossenbürgu a následně do Litoměřic. Jeho osud se však na rozdíl od mnoha jiných neuzavřel v táborové statistice – válku přežil.
Adam v Osvětimi – zdroj http://www.chsro.pl/pierwszy-transport/lista.html#
Pátrání mě dovedlo až k unikátním detailům. Zjistil jsem, že Adam měl bratra Mieczysława, který rovněž přežil válku. Na rozdíl od Adama se Mieczysław po válce vydal na zcela jinou cestu – stal se hercem. Objevil se například v seriálech Biała wizytówka (1986) nebo Dom (1982). Je fascinující, že oba bratři, navzdory peklu, kterým prošli, dokázali pokračovat v životech a každý zanechal svou stopu v dějinách.
Díky rodokmenové aplikaci jsem také zjistil, že Adam zemřel v roce 1974 ve věku 52 let. Měl ženu Irenu a dvě děti. Jeho potomci žijí dodnes.
Tento příběh je pro mě nejen symbolickým propojením s minulostí, ale i připomínkou, že za každým číslem, za každým jménem, se skrývá jedinečný lidský osud.
Ať nezapomeneme.
Zdroje:
