Litoměřice 1945: příkop smrti

Během prací docházelo k různým násilným excesům, které si vyžádaly minimálně několik desítek mrtvých. O tom vypovídá i svědectví, že vězni vzhledem k nedostatku nářadí byli „zcela nesmyslně a sadisticky nuceni hrabat a odnášet hlínu holýma rukama“.

Mgr. Tomáš Gol z Památníku Terezín mi prozradil zajímavé svědectví, ve kterém figuruje jistý západní zajatec podílející se na výkopových pracích. Ten údajně prohlásil v podobné smyslu:
„Tento příkop by naše armáda překonala za dvanáct minut. Deset minut bychom se tomu smáli a za dvě minuty ho přejeli.“

Ke střežení vězňů byli mimo jiné nasazeni mladí příslušníci Nachrichtenschule der Waffen-SS, školy, která byla v roce 1944 přeložena z Drážďan do Litoměřic s centrálou ve Vídni.

Soud s Untersturmführerem Juliem Vielem v roce 2001

Zločinu u Litoměřic jsem se začal více věnovat po přečtení článku o soudním procesu s bývalým příslušníkem SS Juliem Vielem, který probíhal v Německu v roce 2001. Je pozoruhodné, že soud se konal s tak dlouhým časovým odstupem a že Viel byl usvědčen svým bývalým kolegou, příslušníkem SS Nachrichtenschule, Adalbertem Lallierem.

Julius Viel
Zdroj: https://www.memoiresdeguerre.com/article-viel-julius-39383888.html

Proces s bývalým důstojníkem SS Juliem Vielem začal 4. prosince 2000 u soudu v Ravensburgu a skončil
4. dubna 2001 odsouzením k dvanácti letům vězení. Viel byl zatčen v říjnu 1999 za podezření z účasti na vraždě sedmi židovských vězňů v březnu nebo dubnu 1945 při kopání protitankových příkopů. Podle obžaloby samotný čin trval přibližně čtyři minuty a Viel jej spáchal „z čisté touhy zabíjet“. Během procesu vypovídali historici jako experti a byli vyslýcháni i členové Waffen-SS, kteří tehdy střežili vězně.

Mezi odborníky přizvané k soudu patřil také historik PhDr. Marek Poloncarz z Památníku Terezín, se kterým jsem měl možnost krátce o případu pohovořit.

Julius Viel velel skupině vojáků Waffen-SS, kteří dohlíželi na stovky vězňů při stavbě protitankového příkopu poblíž Litoměřic. Během několika týdnů zahynulo rukou dozorců 180 osob. U několika obětí se podařilo určit i konkrétní pachatele. Nepřímým důkazem proti Vielovi byl tzv. černý deník, do něhož mohl jeden z hlavních vězňů v táborové administrativě zapisovat pohyb vězňů a jejich úmrtí.

Informace shromážděné během vyšetřování odpovídaly výpovědi očitého svědka z řad Waffen-SS, Ericha Rohlfinga, který už v roce 1964 poskytl svou výpověď policii. Tehdejší trestní řízení však bylo zastaveno.
Až v roce 1998 vystoupil další bývalý člen SS, Adalbert Lallier, tehdy již kanadský občan a profesor ekonomie. Jeho rozhodnutí svědčit ve prospěch obžaloby bylo mimořádné – šlo o bývalého příslušníka represivního aparátu, který se dobrovolně rozhodl přispět k odhalení pravdy.

Německý tisk často označoval soudní proces jako „poslední proces s nacistickým zločincem“ a věnoval velkou pozornost jak osobnosti obžalovaného, tak i klíčového svědka. Julius Viel byl líčen jako člověk, který po válce vedl navenek spořádaný život – pracoval jako novinář a angažoval se v místní politice. Kontrast mezi jeho poválečnou kariérou a válečnými zločiny silně rezonoval v německé společnosti a opět otevíral diskusi o kolektivní vině a historické odpovědnosti.

Julius Viel
Zdroj: https://kugelbergverlag.de/taeter-helfer-trittbrettfahrer-band-9

Na základě svědeckých výpovědí a dalších důkazů byl Julius Viel v roce 2001 odsouzen k dvanácti letům vězení za sedminásobnou vraždu spáchanou při kopání protitankového zákopu u Litoměřic. Zemřel v roce 2002, krátce po nástupu do výkonu trestu, na rakovinu plic.

Oběti Julia Viela

Jména obětí se mi paradoxně podařilo získat až díky televiznímu dokumentu s Adalbertem Lallierem. Údaje jsem následně doplnil o informace z databáze Památníku Terezín.

Jméno	Narozen	Národnost	Vězněn
Baruch, Joshua	25. 11. 1921	Rus	Malá pevnost
Friedmann, Robert	5. 11. 1899		Haft
Kaufmann, Wilhelm	9. 9. 1915, Bratislava		Malá pevnost
Kras, Ladislav	1.9. 1902
Schütz, Viktor	1.7.1896
Severin, Vlastimil	15.12.1896
Stern, Viktor	18.9.1896

Baruch, Friedmann a Kaufmann mají v záznamech PT uvedeno ono děsivé „Příčina/důvod odchodu: smrt“ a „Datum odchodu: 19. 3. 1945“. Lze tedy předpokládat, že k vraždám došlo právě 19. března 1945.

Erich Rohlfing a vyšetřování v roce 1964

Vyšetřování těchto zločinů mimo území naší republiky probíhalo už v roce 1964 na základě informací poskytnutých jistým svědkem. Dobrovolným svědkem byl Erich Rohlfing (narozen 1925), člen
SS Nachrichtenschule v Litoměřicích, který se v opilosti přihlásil na policii jako pachatel několika zločinů. Přiznal, že na pokyn svých nadřízených se pokusil zabít jednoho z vězňů, jenž kopal protitankový zákop, a zároveň označil Julia Viela jako vraha sedmi židovských mužů.

Při prvním výslechu byl údajně pod vlivem alkoholu a zaměnil několik skutečností, čehož se později pokusili využít další účastníci řízení k jeho diskreditaci. Rohlfing se také snažil vyrovnat se s vlastní vinou:
„Na otázku vyšetřovatele, zda jeho výpověď nyní uklidnila jeho svědomí, obžalovaný spontánně odpověděl ‚ano‘. Na otázku, zda by věc oznámil policii, kdyby byl střízlivý, odpověděl, že už by ji znovu neoznámil, ale chtěl případ uzavřít, to znamená, že chtěl přispět k tomu, aby byla vykonána spravedlnost.“

Na Rohlfinga, který tuto záležitost oznámil, bylo naopak zahájeno vyšetřování, protože byl podezřelý z vraždy. Nakonec však bylo od tohoto obvinění rovněž upuštěno, protože „vraždu nelze subjektivně prokázat.

Adalbert Lallier

Adalbert Lallier
Zdroj: https://collections.ushmm.org/search/catalog/irn36914

Adalbert Lallier byl bývalý člen jednotek Waffen-SS, narozený v Maďarsku, který se po válce usadil
v Kanadě, kde působil jako profesor ekonomie na univerzitě v Montrealu.

V roce 1998 veřejně vystoupil jako klíčový svědek v případu válečného zločinu Julia Viela, kterého obvinil
z osobní účasti na popravě sedmi židovských vězňů u Litoměřic v roce 1945. Jeho svědectví – výjimečné tím, že pocházelo od bývalého spolubojovníka – přispělo k opětovnému otevření případu a k Vielovu odsouzení v roce 2001.

Adalbert Lallier
Zdroj: https://x.com/isabellecraig/status/1030814881094750208

Lallier své vystoupení vnímal jako morální povinnost a osobní vyrovnání s minulostí.

Dokument o Adalbertu Lallierovi

Vyšetřování českými úřady těsně po válce

Po určitém čase mě napadlo zamyslet se nad tím, jak dobře byli tito váleční zločinci známí českým vyšetřovacím úřadům. Opravdu se spravedlnost začala prosazovat až v roce 2001? Byly tyto vraždy zastíněny jinými, národně vnímanými symboly perzekuce, jako byly události v Terezíně, Lidicích, Ležákách, Leštině a na dalších známých místech? Myslím si, že i dnes je povědomí o tomto konkrétním zločinu mizivé – většina obyvatel Litoměřic vůbec netuší, co se zde tehdy stalo.

Pojďme se podívat na několik vyšetřovacích spisů. Hned první vzpomínka pamětníka mě šokovala:

„V pátek 16. března 1945 se vracelo 22 nemocných vězňů o něco dříve z práce na zákopech u Litoměřic. Důstojnická škola, která pro nedostatek „postů“ na tuto novou komandýrku držela dozor nad vězni, měla příšernou pověst, /postřílela/ během několika dní téměř všechny lidi, kteří byli z Malé pevnosti. V zákopech 5 m širokých, 3 m hlubokých – prý protitankových – vyrážela spodem voda. Bývalo jí nad kolena a tam museli Židé pracovat. Když se klepali zimou, museli tancovat v té vodě, zpívat jakousi židovskou hymnu a bít se navzájem. Kdo již umdléval, byl mu dovolen odpočinek na břehu zákopu. Potom mu byl dán rozkaz utíkat a zezadu byl zastřelen. V uvedený den takto zahynuli první tři, několik jich bylo těžce ztloučeno, další dny zastřelených přibývalo, konečně kromě 3 či 5 nosičů mrtvol zahynuli všichni – jistě se Pinda bude také na to pamatovat. 16. března 1945 jsem ho viděl, jak se svými příslušníky si prohlížel 15 až 19 set k smrti, „zákopníků“, po jejich návratu. Na kraji útvaru leželi na nosítkách, zubožení a z hrůzy zastřeleni.“

Ve spisech se objevují i další svědectví, která svědčí o systematické likvidaci vězněných:

„Když jsem pracoval na vykopávkách zákopů s ostatními vězni, stalo se jednou, že jsme byli připraveni k odchodu. Velitel stráží však přikázal, abychom se vrátili, a museli jsme naskákat do zákopů, v nichž bylo 50–60 cm vody. Byli jsme úplně promočení. Kdo váhal, byl strážci do zákopu sražen. Po vyjití na druhou stranu jsme museli opět skákat zpět.
Mnoho vězňů následkem tohoto jednání onemocnělo – dostali horečky, zápaly plic – a protože lékařská péče prakticky neexistovala, mnozí zemřeli. Naopak ti, kdo se hlásili nemocní a zůstali na cele, byli dozorcem Roykou vyhnáni ven a nuceni k práci.“

Další svědectví přímo pojmenovává viníky (není jediné):

„K takovým vraždám ze strany ostrahy docházelo několikrát denně. Sám jsem viděl, že tímto způsobem bylo zavražděno asi 50 vězňů. Ostrahu prováděli vojáci z litoměřické poddůstojnické školy a dozorci z terezínské Malé pevnosti.“

A jiné vzpomínky uváděly konkrétní situace:

„Koncem dubna 1945 chodilo na výkopové práce kolem Litoměřic asi 500 vězňů z TMP (Terezínské Malé pevnosti). Hlídala je jednotka SS – nějaká škola SS z Litoměřic, složená ze samých mladých chlapců. Dělali si z vězňů živou střelnici – osobně jsem viděl, jak bylo v mém úseku zastřeleno asi 12 vězňů. Z dozorců z TMP jsem poznal Malotha.“

Děsivý je i výslech velitele Malé pevnosti Heinricha Jöckela zváného Pinďa, který byl zneklidněn vysokým počtem mrtvých:

Otázka:
V březnu 1945 bylo asi 2000 vězňů vysláno na zákopové práce u Litoměřic. Vězni neměli potřebné nářadí, museli hrabat holýma rukama, byli týráni a stříleni. Denně zemřelo až 47 vězňů. Co na to odpovíte?

Odpověď:
Asi koncem března nebo začátkem dubna 1945 mě kontaktoval velitel SS Nachrichtenschule z Litoměřic Kemper a požádal mě o vyslání asi 2000 vězňů. Po schválení vězni docházeli denně zpět do Terezína.
Po zjištění, že dochází k denním úmrtím, jsem vyslal Hohause na inspekci. Hohaus zjistil, že vězni byli údajně zastřeleni při pokusu o útěk. Informoval jsem Prahu – dr. Görkeho – který řekl, že v případě útěku nelze nic dělat.
Po několika dnech jsem kontaktoval SS Nachrichtenschule s oznámením, že vězni už nebudou k pracím přidělováni. Zákopy byly nakonec částečně dokončeny ženisty z Litoměřic.“

Spis signatury 325-164-4 jmenovitě uvádí podezřelé z válečných zločinů: Paula Feustela, Heinze Barthela, Erwina Langeho, Herberta Teufla a další.

Díky těmto vyšetřovacím spisům dnes známe i další konkrétní jména pachatelů a podrobnosti případu. Zvláštní pozornost si vysloužil brutální esesák přezdívaný „Zrzek“, později identifikovaný jako Arnošt Pampl. Podle svědectví Rudolfa Žabky například rozsekl jednomu z vězňů hlavu polní lopatkou a dalšího zastřelil, protože si zapomněl na latříně opasek. Jiného vězně ubil ranami do boku při sadistickém „trestání“ promrzlých.

Aktualizace: V původním znění článku jsem uvedl další podezřelou postavu zločinecké stráže jménem Arnošt Pampl s přezdívkou „Zrzek“. Podle svědectví Rudolfa Žabky se měl například dopustit brutálního násilí – rozseknout jednomu z vězňů hlavu polní lopatkou, jiného zastřelit kvůli zapomenutému opasku a dalšího ubít při sadistickém „trestání“ promrzlých. Rudolf Žabka tvrdil, že se s Pamplem znovu setkal ve věznici v Leopoldově a poznal ho podle obličeje i chování.

Dodatečně jsem ale zjistil, že už Státní bezpečnost v 60. letech o minulosti Arnošta Pampla vážně pochybovala. Snažila se ověřit, zda skutečně působil jako dozorce v Malé pevnosti, a narazila na zásadní rozpory. Vyšlo najevo, že Pampl byl po válce odsouzen za udání Václava Brože – toho nechal zatknout za údajnou distribuci letáků, nastrčených patrně Pamplovou rukou, a Brož později zahynul v koncentračním táboře. Pampl také figuroval jako člen kolaborantské organizace Vlajka.

Zásadní však je, že podle záznamů nebyl Pampl veden jako dozorce v Malé pevnosti, nýbrž jako vězeň – a to od 9. února 1945 do 6. dubna 1945, kdy byl propuštěn. Ve spisech se objevuje i interpretace, že mohl být do pevnosti nasazen jako informátor či špion Gestapa. Vypovídal proti němu i jiný vězeň, který tvrdil, že ho Pampl eskortoval z Pardubic do Terezína. Celá jeho role tak zůstává nejasná a je možné, že šlo o osobu, která vědomě zkreslovala svou minulost.

Vyšetřování StB v 60. a 70. letech

Je patrné, že lov na nacisty probíhal i v 60. letech – nejen v zahraničí, ale i na našem území. Bohužel kvůli rozdělenému světu a složité mezinárodní situaci byla tato snaha často marná.

Například závěr práce StB v Ústí nad Labem z 28. prosince 1971 uvádí:

„Uváděný referát byl zaveden do náplně zdejší KS–SNB v roce 1967. Bylo vycházeno z rozsáhlé působnosti a aktivity nacistických organizací v tzv. Sudetech, z množství koncentračních, zajateckých a jiných táborů, jakož i transportů smrti přes Severočeský kraj. Nacisty vybudovaná zařízení a opatření měla za následek násilné i hromadné usmrcování lidí.
V problematice je hlavním úkolem vyhledávat a dokumentovat nacisty spáchané zločiny, hlavně vraždy dle § 219 tr. zák.
Přestože do konce června 1971 byl orgán přechodně zařazen do zvláštní skupiny náčelníka KS–SNB „Pomník“, byly v uplynulém období roku 1971 zpracovány následující materiály:

1. Vraždy páchané býv. příslušníky Nachrichtenschule der Waffen-SS Litoměřice pro § 219 tr. zák.“

Na základě tohoto šetření bylo shromážděno album obsahující fotografie 36 příslušníků
SS Nachrichtenschule, z nichž bylo svědky označeno deset osob.

Podobné závěry se ve spisech ze 60. let objevují opakovaně.
Zatím se mi však nepodařilo získat seznam těchto jmen ani zmíněné fotografie.

Koho měla StB v hledáčku

Zatím se mi podařilo ověřit, že mezi hledanými osobami byli Arnošt Pampl, Erich Rohlfing
a především Julius Viel.

Kde byl onen protitankový příkop?

Zákop byl vybudován před Litoměřickou rovinou ve směru na Terezín. Pravděpodobně měl sloužit
k uzavření přístupu k mostu a silnici mezi Terezínem a Litoměřicemi prostřednictvím protitankového uzávěru.

Zde na tom to místě zahynulo v roce 1945 několik desítek lidí (jakoby se na ně zapomnělo).

Profil příkopu je přes okolní zástavbu dodnes patrný…

Tento obzor měl příkop bránit.

Pohled na příkop od „Terezína“.

Kde sídlila SS Nachrichtenschule v Litoměřicích?

Nejpravděpodobnějším místem sídla SS Nachrichtenschule v Litoměřicích byla budova dnešní základní školy v ulici Na Valech. Tento závěr vychází jednak z mapky uvedené v brožuře o osvobození litoměřického koncentračního tábora z 60. let, jednak z informací získaných od odborníka v daném oboru.

Dnešní situace:

Budova základní školy na Valech

Update: V roce 2019 vznikla na serveru axishistory.com diskuze ohledně lokalizace školy Nachrichtenschule. Dotaz založil uživatel s přezdívkou Martti Lenz, který nabídl čtyři možná místa doplněná fotografiemi. Neuvěřitelnou shodou okolností se do diskuze zapojil i uživatel John P. Moore, který uvedl, že konzultoval lokalizaci se svým přítelem Dr. Adalbertem Lallierem. Právě Lallier měl jednoznačně potvrdit, že škola sídlila na místě číslo 2 – tedy v budově v ulici Na Valech.

V této diskuzi bylo uvedeno, že jedním identifikačním znakem, který Adalbert poznal, je vstupní brána objektu.

Zdroje:

• Památník Terezín
• memoiresdeguerre.com – Viel, Julius
• USHMM – United States Holocaust Memorial Museum
• axisHistory.com
• Archivu bezpečnostních složek
• Macek: Litoměřicko v odboji 1938-1945
• Macek: Vlastivědný sborník Litoměřicko 1965
• https://x.com/isabellecraig/status/1030814881094750208
• https://collections.ushmm.org/search/catalog/irn36914
• https://kugelbergverlag.de/taeter-helfer-trittbrettfahrer-band-9