Rubrika: Komunismus

Zapomenutým, a možná i záměrně utajeným příběhem z Litoměřic je bezesporu troufalé přepadení místní věznice, jehož cílem bylo osvobodit politické vězně. Událost se odehrála v roce 1949 a předcházela jí dlouhá řada příprav. Už v roce 1948 se manželé Charvátovi – Josef a Vlasta – postupně zaplétali do nebezpečné činnosti spojené s takzvaným Prokešovým pučem. Ten představoval ambiciózní, avšak neúspěšný pokus skupiny důstojníků a právníků o svržení nastupující komunistické moci. V čele stál major Květoslav Prokeš, který spolu s Jaroslavem Borkovcem a Rudolfem Hrbkem plánoval obsazení klíčových státních institucí – ministerstev, rozhlasu, vedení policie i armády – a nastolení nové vlády. K puči mělo dojít 17. května 1949, ale byl odhalen Státní bezpečností ještě před samotným začátkem. Organizátoři i desítky dalších lidí byli zatčeni a v následných procesech padly jak tresty smrti, tak mnohaleté tresty vězení. Prokešův puč je dnes vnímán jako jedna z nejvýznamnějších akcí protikomunistického odboje v poválečném Československu.

Krůček za krůčkem

Klíčovou postavou litoměřického příběhu se stala Vlasta Charvátová. Sama později vysvětlovala, že během manželovy nepřítomnosti na vojenské službě byla ve finanční tísni a navíc těhotná. V této situaci přijala do pražského bytu spolužačku Vlastu Kochtovou, která jí začala vodit různé známé. Charvátová přiznala, že se jich bála vyhodit – nejen kvůli jejich vlivu, ale i proto, že věděli o jejím poměru s Karlem Švarcem. Právě v té době se do života manželů postupně vplétala síť lidí, která je nakonec vtáhla do přípravy odbojové akce.

Kochtová si do bytu vodila osobnosti, které tehdejší doba označovala za „inteligenci“. Objevoval se například doktor Svoboda, jenž ovládal pět jazyků, nebo špatně česky mluvící Anna Poláchová, která dávala hodiny angličtiny a francouzštiny. Nejvýraznější byl však již zmíněný pan Švarc, muž, který o sobě tvrdil, že je odborníkem v oblasti dřeva a měl mít časté schůzky v pražské kavárně Demínka, kde se údajně stýkal s jakýmsi majorem. Několikrát přespal přímo u Charvátových, protože Kochtová předstírala, že v hotelu není možné získat pokoj.

Zapojení pana Charváta

Tyto nečekané návštěvy však neunikly pozornosti Josefa Charváta, když se během jedné ze svých vojenských dovolených vrátil domů. Situace ho rozhořčila a požadoval, aby podobným setkáním byl okamžitě konec. Nakonec byl ale přemluven – nejen svou manželkou a Kochtovou, ale také samotnými hosty – aby jejich pobyt ještě dočasně strpěl. Z původně krátkodobé tolerance se však stal stav trvalý.

Josef Charvát na vojenské službě

Kokain?

Z vyšetřovacího spisu je patrné, že se u Charvátových se dveře doslova netrhly. V jejich bytě se střídala pestrá směsice lidí – od studentů a učitelů až po osoby nejasného původu. Zajímavostí je, že se v této společnosti údajně objevoval i kokain. Jeden z hostů drogu nejen poptával, ale dokonce nabízel k odkupu v množství, které působilo až neuvěřitelně – půl kilogramu.

Zlom nastal ve chvíli, kdy se začaly objevovat hovory o chystaném převratu. Vlasta Charvátová ve své výpovědi uvedla, že v posledních dnech před zatčením několikrát zaslechla rozhovory neznámých mužů, kteří hovořili o přípravě převratu v Československu. Přesný plán neznala, zaznamenala však, že padaly úvahy o zapojení ozbrojených jednotek a naděje, že se k odporu připojí i veřejnost. Převrat měl proběhnout bez násilí – tedy bez střelby.

Cesta do Litoměřic

Posledního dubna 1949 se u Charvátových objevil poručík Eda. Vyprávěl, že se pokusil přejít státní hranici, byl však dopaden a uvězněn v litoměřické věznici. Odtud se mu podařilo spolu s dalšími vězni uprchnout. Žádal proto o starší oblečení pro sebe i své spoluvězně. Josef Charvát mu dal své starší sako a oblečení mu poskytl i Karel Mařík. U Charvátových se Eda zdržel přibližně dvě hodiny, než odešel s tím, že míří na Moravu.

Dne 2. května 1949 po zavření domu dorazil k Charvátovým jistý muž jménem Hodný z Vinné u Litoměřic. Chtěl mluvit s Edou Maňákem. Přinesl zprávu, že všichni tři jeho bratři byli vězněni v Litoměřicích pro pokus o ilegální přechod hranic. Útěk se podařil pouze dvěma z nich, zatímco prostřední bratr zůstal ve vězení.

Následoval přesun na Litoměřicko a přípravy samotného přepadení věznice. „Jeden z těchto mužů mi dal pistoli ráže 6,35 mm a k ní čtyři náboje. Upozorňoval mě, abych řekla Vráťovi, aby tuto pistoli nezapomněl ve věznici, protože je na ni vystaven zbrojní pas. Slibovala jsem mu, že se sama postarám, aby se mu pistole v pořádku vrátila,“ uvádí výpověď.

Ekrazit z Třebušína

Dne 8. května 1949 bylo dohodnuto, že další spolupracovník jménem Zajíc odjede pravděpodobně do Třebušína, kde se měl sejít s místním adjunktem a jednat o chmelu. Oficiálně se jednalo o cestu „pro slíbený špek“. O den později se skutečně vrátil – přivezl s sebou plechovku sádla, zavřený špek, ale také několik tyčinek ekrazitu, zápalnou šňůru, rozbušky, 2000 korun a dokonce i lístek na maso.

Přepadení věznice

Samotné přepadení věznice proběhlo ve večerních hodinách 12. května 1949. Vratislav Polesný spolu s manžely Charvátovými, vyzbrojenými pistolemi a dokonce i válečky ekrazitu, se lstí dostali až do budovy. Vlasta Charvátová sehrála roli nositelky balíčku pro vězně a u vrátnice předstírala, že jej přináší. Jakmile dozorce otevřel dveře, byl okamžitě odzbrojen a zajištěn. Odbojáři pak s jeho klíči uzamkli vchod a zamířili k celu, aby osvobodili politické vězně. Situace se však rychle zkomplikovala – jednomu z dozorců se podařilo uprchnout a vyvolat poplach. Trojice se ocitla pod tlakem a snažila se dostat ven co nejrychleji. Vlasta Charvátová se ve zmatku ztratila v bludišti chodeb a narazila přímo na vězeňského strážného, který se ji pokusil zadržet. Vypjatá situace vyústila v to, že ho z bezprostřední blízkosti postřelila a následně se jí podařilo uniknout za ostatními.

Převrat byl na spadnutí

Po této nezdařené akci se Charvátovi vrátili do svého pražského bytu, kde nadále probíhaly přípravy na převrat. A tak ještě 16. května 1949:
„V pondělí dne 16/5/49 bylo v našem bytě během dopoledne málo lidí, přišli až odpoledne, vlastně k večeru. Říkali, že čekají na instrukce, kam budou posláni, studovali plán Prahy. Při prvním pohledu do kuchyně jsem viděla plno zbraní a nábojů, které byly již volně rozloženy. Asi kolem 21. hodiny nastal nepředný ruch, když jsme se s manželem dotazovali na to, co se děje a co se připravuje, bylo nám řečeno, že zatím naprosto nic – že máme čekat, že nám další bude včas řečeno.“

Zatčení

Jenže na další pokyny už nikdo čekat nemusel. Manželé Charvátovi a ostatní přítomní byli zatčeni 17. května 1949 ve čtyři hodiny ráno.

Při následném vyšetřování byla paní Charvátová pravděpodobně záměrně mystifikována tvrzením, že při akci usmrtila dva muže. Ve skutečnosti byl raněn jen jeden.

Vlasta Charvátová po zatčení

Trest smrti

Trest smrti nakonec dostali Emanuel Čančík, Josef Charvát a Vratislav Polesný. U Vlasty Charvátové se komunističtí soudci spokojili s doživotním trestem. Stejně jako v jiných procesech následovala i zde smršť rozsudků odnětí svobody v různých délkách pro další účastníky případu.

Velký otazník nakonec

Kam zmizela Vlasta Kochtová? Zatím se mi nepodařilo, zjistit kam zmizela, nicméně ačkoliv je při výsleších jmenována zdá se, že nebyla vyšetřována.

Zdroje:

• Archivu bezpečnostních složek
• MALLOTA, Petr. „Vše pro kamarády, čest a svobodu národa!“ Květoslav Prokeš a jeho role v protikomunistickém odboji. In: Paměť a dějiny. [online]. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, roč. XX, č. X, 20XX. Dostupné z: https://www.ustrcr.cz (datum citace: 23. 7. 2025).

Dnes je 25. února, den, který se nesmazatelně zapsal do československé historie, den, kdy před 77 lety, v roce 1948, se v Československu odehrála událost, která zásadně ovlivnila směřování země na více než čtyři desetiletí – komunistický puč. Klíčovými postavami této doby byli nejen vrcholní představitelé KSČ v čele s Klementem Gottwaldem, ale i další aktéři, jejichž role v tehdejších událostech je dodnes předmětem debat.

V nedávné době jsem zaznamenal veřejnou diskusi badatelky Václavi Jandečkové a Jaroslava Mareše na téma záhadné smrti Jana Masaryka. Zaujal mě nápad použít neinvazivní metodu pro posun případu prozkoumání těla Jana Masaryka bez fyzické exumace. Metodu používá například spolek Naše historie na zkoumání slavných českých hrobek jako je hrobka Petra Voka. Ale v závěru diskuse mě zaujal dotaz na Augustina Schramma a jeho roli v případu Jana Masaryka. Jméno během konfrontace k tématu nezaznělo, ale mě přišlo důležité.

Přiznám se, že téma smrti Jana Masaryka je velmi exponované a důkladně prozkoumané, necítím se být odborníkem. Rád bych v tom to díle „Superkomunista“ předložil jen střípek, který spíše poukazuje na složitost věci a neznámý a záhadný příběh mladého muže, jehož pravdivost zůstává nejasná.

Jan Masaryk – demokrat v pasti

Jan Masaryk, syn prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka, se v roce 1948 ocitl v neřešitelné situaci. Ačkoli byl ministrem zahraničí v komunisty ovládané vládě, jeho politická orientace byla prozápadní. Po únorovém puči se rozhodl zůstat na svém postu, což mnozí interpretují jako pokus zachránit, co se dalo.

Jan Masaryk – zdroj wikipedia.org

Jen několik týdnů po převratu, 10. března 1948, byl nalezen mrtev pod oknem svého bytu v Černínském paláci. Oficiální zpráva hovořila o sebevraždě, ale dodnes existují silné indicie, že byl zavražděn. Podezření padá nejen na československé komunisty, ale i na sovětskou NKVD, či dokonce Britskou rozvědku.

Kdo byl Augustin Schramm?

Augustin Schramm byl vysokým funkcionářem KSČ a agentem sovětské NKVD. Před válkou působil v komunistickém exilu a po návratu do Československa sehrál klíčovou roli v organizaci partyzánského hnutí a politické propagandy. Po únoru 1948 se podílel na upevňování moci komunistů, přičemž se spekuluje, že měl informace o podílu NKVD na odstranění Jana Masaryka.

Augistin Schram – zdroj wikipedia.org

Schramm byl 27. května 1948 zastřelen ve svém pražském bytě. Oficiálně byl za jeho vraždu obviněn a popraven Miloslav Choc, ovšem okolnosti Schrammovy smrti vyvolávají spekulace o tom, že mohl být odstraněn právě proto, že věděl příliš mnoho o zákulisních intrikách únorového převratu.

Superkomunista

Jaromír Poláček se narodil 31. 3. 1926. Jeho příběh je fascinujícím symbolem tehdejší doby, plné paradoxů a politických machinací, což však také vyvolává pochybnosti.

Jako velmi mladý (udává, že už v 16 letech) se pravděpodobně zúčastnil protinacistického odboje. Během tohoto odboje se seznámil s Augustinem Schrammem, který ho později jako komunistu úkoloval.

Po válce bylo jeho hlavním úkolem infiltrovat se do různých mládežnických organizací spojených se sociální demokracií a také odhalovat působení novodobých partyzánů. Tato doba byla poznamenána vnitřními boji uvnitř komunistické strany, a tak se v rámci hledání třídního nepřítele ocitl J. Poláček v červnu 1949 ve vazbě v rámci procesu „Janko a spol. z Liberce“. Zažil tak zvláštní situaci tohoto období a ve vazbě strávil dva roky, aniž by ho kdokoli skoro vyslechl.

Jednalo se o situaci, která eskalovala v roce 1955, kdy ministr vnitra Rudolf Barák upozornil na to, že jsou věznice plné komunistů, které nikdo ani nevyšetřuje, nebo jsou odsouzeni k nepřiměřeným trestům (popsáno jest třeba v podcastu Přepište dějiny: https://talk.youradio.cz/porady/prepiste-dejiny/komunisticke-samovysetreni-1). Proto se 30. července 1951 J. Poláček podle vzoru komunistické sebekritiky uchýlil k sebepřiznání a postupně vytvořil dva dokumenty, které měly dohromady 461 stran.

V těchto „výpovědích“ uvádí neuvěřitelné příběhy plné jmen, ale i například popisu nacistické technologie. Je velká otázka, čeho se Poláček ve svém věku mohl účastnit, pokud vezmeme v úvahu, že v roce 1945 mu bylo pouhých 17 let, nebo zda jeho výpověď představuje zápis informací, které byl schopen v tak mladém věku načerpat až skoro autistickým způsobem. Faktem je, že údajů jako jména a data je v jeho spise nepředstavitelné množství, takže si je snad ani nelze vymyslet. Ve spisu je snad vše, co by mohlo být hodno agenta 007 pod taktovkou frakce komunistické strany. A tak se dozvíme, že J. P. byl například u výroby protinacistických letáků v Berlíně organizací Rudý prapor. Že koncem války byl na Litoměřicku a zavraždil agenta IS, která usilovala o vyhození labských mostů. Nebo, že pomáhal sabotovat budovaný plynovod do podzemní továrny Richard. Či popsal udavače parašutistů z obce Lbín.

Po květnu 1945 uváděl, že pomohl zachránit snad celou Ruzyni, ačkoli zde nebyl vítán. Proto se vydal zpět na Osek, kde znovu samozvaně sjednával „pořádek“ na němcích.

Následně popisuje události po válce, ve kterých se objevuje velké množství jmen a detailů včetně informací o Slánském nebo Gottwaldovi. Ale především jména spojená s poválečným pártyzánstvím.

Nyní se také dostaneme k onomu střípku ve spojení s J. Masarykem, protože v archivu lze dohladi i tuto informaci ze složky MNB-11 Šváb Karel: „Poslední úkol, který POLÁČEK od ŠRAMA dostal, byl dne 9. 11. 47 týkající se Jana MASARYKA. Tento úkol se POLÁČEK zdráhal splnit a týž den se nechal zatknout na základě zatykače, který byl na něho vydán v Liberci pro obvinění z podvodu.“. Zde je potřeba upozornit, že tento závěr nevyslovil J. Poláček, ale pravděpodobně vyšetřující.

Nicméně sám Poláček ve svém díle vypověděl o Janu Masarykovi toto:

„Dále jsem hovořil s Karlem Kučerou o tragické smrti bývalého československého ministra Jana Masaryka. Karel Kučera říkal, že prý se všeobecně říká, že na jeho smrti nese vinu maj. Gustav Schramm. Tento názor prý měl Karel Neumann. Karel Kučera dále říkal, že by to sám připustil. Prý mluvil s maj. G. Schrammem počátkem března 1948 – bylo to v době, kdy se vrátil Jan Masaryk z Paříže – a maj. G. Schramm prý byl silně zaujat proti Janu Masarykovi a říkal prý, že jest nutné ho odstranit, poněvadž by mohl vážně ohrozit další vývoj politické situace v Československu. Karel Kučera“

Poláček tak byl velmi zvláštní člověk disponující informacemi, které snad nemohl mít normální smrtelník. Je možné, že všechny tyto údaje Poláček získal třeba z tisku? Těžko říci. Statní policie ho často nebrala vážně a snažila se ho mírným způsobem uklidit. Mezi takové pokusy byl například tento návrh:

„Navrhuji:

Při trestním řízení, aby byl odsouzen nejvýše k takovému trestu, který by měl již odpykán vazbou, případně osvobozen. Jelikož je odveden a má narukovati, podati informace příslušnému voj. útvaru s tím, aby Poláčkovi – Oseckému byla věnována náležitá péče, aby se zbavil představ o svém poslání a bylo mu ukázáno, že lidí s jeho vzděláním a znalostmi je potřeba ve stavitelství a v jiných odvětvích pracovního procesu.“

Závěr

Osud Jaromíra Poláčka je fascinující ukázkou toho, jak se v poválečném Československu prolínaly osobní ambice, ideologie a temné machinace bezpečnostních složek. Ačkoli ho mnozí považovali za fabulátora, některé jeho informace se ukázaly jako pravdivé, či alespoň částečně podložené. Přesto zůstává otázkou, nakolik byl Poláček skutečně zasvěceným informátorem a nakolik pouze produktem chaotické doby, ve které se pohyboval.

Naco se soustředíme příště

Přestože vyšetřovatelé StB označovali Poláčka za hochštaplera, mnoho informací, které uvedl, se zakládá na pravdě. Často né na 100%, ale i tak jde o zajímavé a doložitelné údaje. Dozvíme se tedy jak to bylo se sabotování plynovodu do podzemní továrny Richard, nacistický systém protiletecké obrany v Krušných horách, „jak to bylo“ s parašutisty ve Lbíně a odhalíme i jeho boj proti novodobím partyzánům a v této souvislosti vyvrátíme jedinou zmíňku na internetu o jeho osobě jako o novináři.

Obecná prosba

Nejčastěji se zaměřuji na případy, které nejsou veřejně známé. Pokud by kdokoliv měl přínosnou informaci, budu vděčný za její sdílení. Pište prosím na info@signatura-n.cz

Zdroje:

• Archiv bezpečnostních složek
• Wikipedia