Rubrika: 1945

V roce 2005 získal Národní filmový archiv mimořádný dar. Spojené státy americké mu předaly unikátní filmový dokument sestavený z dosud málo známých záběrů pořízených na československém území na konci druhé světové války a krátce po něm. Sedmdesátiminutový snímek, který sestavil bývalý vedoucí dokumentárního oddělení amerického filmového archivu William Murphy a sám jej opatřil komentářem, předal české straně americký velvyslanec William Cabaniss.

Sebevědomí důstojníci se vzdávají americké armádě – jsou stále ozbrojeni puškami.

Film je pozoruhodný už svým rozsahem. Zachycuje Plzeň, Cheb, Sušici, Volary, Strakonice i Prahu. Vedle obrazů osvobozených měst, amerických vojáků a návratu politického života obsahuje také záběry, které mají temnější povahu. Celý dokument uzavírá záznam ze 16. května 1945, kdy kameraman zachytil anglicky pronesený projev prezidenta Edvarda Beneše.

Filmové záběry se náhle staly dostupnými historikům, ale postupně začaly pronikat i neoficiální cestou do veřejného prostoru, především prostřednictvím krátkých výřezů a videí na YouTube.

Na těchto záběrech lze dnes rozeznat několik velmi zajímavých scén, které postupně získaly vlastní badatelský život. Patří k nim známý a otřesný záběr německé dívky, zjevně poznamenané násilím a příkořím, kterému byla vystavena. Její identitu se později pokoušela dohledat řada badatelů.

Ztracená německá dívka

Jiné, méně známé záběry zachycují kolonu německé armády při ústupu u Rokycan. U jedné z žen se objevily spekulace, že by mohlo jít o Karolu Frankovou, manželku K. H. Franka.

Záběry s údajnou Karolou Frankovou

Na dalších záběrech se mihnou mladé ženy v uniformách německých ozbrojených složek — snad z okruhu SS, Luftwaffe nebo pomocných služeb — které vyplazují jazyk na kameramana. Rozvernost jejich gesta působí z dnešního pohledu znepokojivě, až urážlivě. Nelze ovšem vyloučit, že si v dané chvíli jednoduše neuvědomovaly vážnost situace, do níž se dostaly, a jejich chování bylo spíše projevem mladické nerozvážnosti než vědomé provokace.

Dívky vyplazující jazyk

Pozoruhodné jsou také záběry důstojníků Vlasovcovy armády, kteří stojí ve stejné koloně směřující do amerického zajetí. Jejich přítomnost působí zvlášť zajímavě, protože některé Vlasovci bojovaly s německou armádou ještě po odchodu z Prahy — například 9. a 10. května 1945 v prostoru Příbrami.

Vlasovci v koloně do amerického zajetí

Nejvíce mě však zaujala scéna, v níž kamera zachycuje skupinu zajatých mužů — německých vojáků a příslušníků SS, kteří se po skončení bojů ocitli v rukou vítězů. Někteří působí vyčerpaně, jiní jsou stále ozbrojeni dlouhými palnými zbraněmi. Jeden z mužů na delší chvíli upoutal i pozornost kameramana.

Arogantní důstojník SS

Rozverný, téměř arogantní důstojník SS zřejmě nabízí láhev vína k přípitku s americkými vojáky. Posílá cigarety kameramanovi. Zdá se, že pronáší jakousi poznámku či krátký projev, který se jeho druh ve zbrani snaží s obavou mírnit — jako by naznačoval: „on to tak nemyslí“. Často používá gesto zdviženého prstu.

Víno na přípitek

Důstojník posílá cigarety kameramanovi

Důstojník na něco upozorňuje nebo před něčím Američany varuje

„Pan Obersturmbannführer to tak nemyslel…“

Na scéně se objevuje také další příslušník SS, ignorující projev nadřízeného a zjevně rozčilený, údajně kvůli napadení partyzány. „Náš“ sebevědomý důstojník SS pak na dalších záběrech kyne a zdraví další jednotky směřující do amerického zajetí.

Rozčílený důstojník

Pozdrav kolegům

Právě tahle bezstarostnost ve mně vzbudila zvědavost — a možná i zvláštní pocit nespravedlnosti. Jak mohl muž v uniformě SS působit v květnu 1945 tak sebejistě, téměř nedotčeně? Po tom všem? Kdo byl tento muž a co měl za sebou?

Michael Kneissel

Na těchto záběrech je Obersturmbannführer Michael Kneissel a na první pohled by se mohlo zdát, že za jeho bezprostředním chováním stojí pocit čistého svědomí. Ale, je skutečně možné, aby příslušník SS v důstojnické hodnosti, se čtyřmi peckami na límci, měl čisté svědomí?

Michael Kneissl patřil mezi staré příslušníky nacistického hnutí. Do NSDAP vstoupil už v roce 1927 a do SS na počátku třicátých let.

Za první světové války sloužil v bavorské armádě a utrpěl těžké zranění hlavy. Po válce prošel různými úřednickými místy, ale jeho kariéru poznamenalo odsouzení za zpronevěru a podvod. Ani tato skvrna mu však v prostředí SS nakonec zásadně neuškodila. Naopak — díky své minulosti „starého bojovníka“ a loajalitě k hnutí zůstal pro nacistický aparát použitelný.

V době okupace českých zemí byl zařazen do struktur SS v Protektorátu Čechy a Morava. Stal se velitelem strážního praporu SS Böhmen-Mähren a později strážního praporu SS Prag. Tyto jednotky zajišťovaly ostrahu úřadoven a věznic gestapa, doprovázely transporty vězňů a byly zapojeny do represivního systému, který se opíral o popravy, razie, zastrašování a vězeňský teror.

Pod Kneisslovým velením se příslušníci strážního praporu podíleli na represích během výjimečných stavů na Moravě. V Kounicových kolejích v Brně byli v letech 1941 a 1942 popravováni muži, ženy i mladiství. Kneissl po válce přiznal, že byl osobně přítomen téměř každé popravě. Jeho jednotky se také podílely na domovních raziích, uličních uzávěrách a doprovodu transportů do koncentračních táborů. 

Jeho další služba jej spojovala také s Prahou a Terezínem. Terezínská strážní rota SS, spadající do okruhu těchto jednotek, byla v době války zapojena do fungování policejní věznice v Malé pevnosti. Od roku 1943 zde byly prováděny i popravy bez soudního rozsudku, označované jako Sonderbehandlung.

V závěru války patřil strážní prapor SS Prag mezi útvary určené k obraně Prahy. Kneissl měl působit v prostoru Pražského hradu a Černínského paláce, ale těsně před vypuknutím povstání byl z velení odvolán. Po kapitulaci se se zbytky německých jednotek dostal směrem k Američanům a skončil v zajetí. Nějaký čas se mohlo zdát, že v množství zajatců unikne pozornosti. Nakonec byl ale rozpoznán, předán československým úřadům a postaven před mimořádný lidový soud.

Poválečné vyšetřování

Poválečné vyšetřování v rámci mimořádného lidového soudu zpočátku zjevně tápalo, jakého muže má před sebou. Protože bylo známo především Kneisslovo poslední působiště v Praze, zaměřilo se nejprve tímto směrem — k násilnostem a masakrům civilního obyvatelstva během Pražského povstání.

Při čtení vyšetřovacích spisů však vzniká dojem, že sám Kneissl během prvotního výslechu, v němž měl popsat svůj životopis, podstatné části své minulosti záměrně vynechal.

Z jeho vyprávění se téměř vytratilo působení v Kounicových kolejích v Brně během prvního i druhého stanného práva. Zkresleně popsal také pozdější jemu podřízenou jednotku v Malé pevnosti Terezín. Uvedl: „Byly mi podřízeny tři oddíly SS a čtvrtý oddíl, který se nacházel v Malé pevnosti v Terezíně a sloužil k vojenské ochraně proti parašutistům a jiným.“ Tento oddíl měl přibližně 100 až 150 mužů. Jeho skutečným úkolem však nebyla neurčitá „ochrana proti parašutistům“, ale ostraha vězeňského zařízení a podíl na represivním provozu Malé pevnosti, včetně poprav.

Podobně se Kneissl snažil zastřít i širší odpovědnost svého pražského praporu. Svou činnost popisoval jako běžnou strážní a výcvikovou službu: „Sestavoval jsem čestné stráže na Pražský hrad, pro Černínský palác, dále stráže pro místa, kde byla uskladněna nákladní auta, to bylo na Císařské louce v Praze, dále pro zásobárnu a proviantní skladiště zbraní SS v Praze-Vršovicích, dále stráž u SS Standortarrestanstalt v Praze, hlídku u budovy gestapa v Praze, hlídku u budovy SD v Praze a u SS Standortkommandatury v Praze, kasární stráž, oděvní skladiště v Praze a jednu stráž pro oděvní skladiště v Praze-Dolní Krči. Mimo stavění těchto stráží jsem dále vycvičoval muže pro polní službu, poněvadž jsem stále musel některé muže uvolňovati pro frontu a z nemocnic mi byli k praporu znovu přidělováni noví.“

Brno a Kounicovy koleje

Ukázka Hlášení o popravě – podepsán Michael Kniessl v Brně

Pokusil jsem se proto spočítat oběti, jejichž popravy v Brně nesou Kneisslův podpis, a dospěl jsem k číslu 407. V uvedeném období se popravovalo téměř denně. Kounicovy koleje tak v těchto týdnech a měsících fungovaly jako skutečná továrna na smrt.

Vyčíslení poprav v Brně s podpisem Kneissla:

Datum	Počet popravených
29. 9. 1941	2
1. 10. 1941	29
2. 10. 1941	15
3. 10. 1941	3
4. 10. 1941	12
5. 10. 1941	3
7. 10. 1941	4
8. 10. 1941	3
9. 10. 1941	5
16. 10. 1941	4
18. 10. 1941	8
25. 10. 1941	6
30. 10. 1941	9
8. 11. 1941	5
13. 11. 1941	5
20. 11. 1941	5
30. 5. 1942	12
1. 6. 1942	9
3. 6. 1942	7
4. 6. 1942	10
5. 6. 1942	11
6. 6. 1942	8
10. 6. 1942	17
11. 6. 1942	5
12. 6. 1942	8
13. 6. 1942	8
13. 6. 1942	15
15. 6. 1942	15
14. 6. 1942	14
17. 6. 1942	14
18. 6. 1942	12
18. 6. 1942	10
30. 6. 1942	7
1. 7. 1942	35
2. 7. 1942	48
3. 7. 1942	7
17. 7. 1942	17

Trest?

Michael Kneissel se před soudem snažil vystupovat jako člověk nemocný, poznamenaný těžkým životem a údajně vzdálený brutalitě gestapa. Tvrdil, že měl k Čechům sympatie a popravy vnímal s odporem. Dochované dokumenty i jeho služební minulost však ukazovaly jiný obraz: dlouholetého příslušníka SS, velitele strážních jednotek a muže, jehož kariéra byla pevně spojena s represivním aparátem okupace. Michael Kneissl byl 29. března 1947 odsouzen k trestu smrti a ještě téhož dne popraven.

Celé video z Rokycan

Zdroje

• Archiv bezpečnostních složek
• Vojenský ústřední archív
• Jižní Morava. Roč. 28. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, 1992, s. 131. ISSN 0013-…
• Terezínské listy 41/2013. Sborník Památníku Terezín. Praha: Nakladatelství OSWALD pro Památník Terezín, 2013. ISBN 978-80-87242-24-7, s. XX.
• Američané v Rokycanech a okolí 1945 a ústup Němců. YouTube, kanál Kometa, zveřejněno 5. 2. 2018. Dostupné online: https://www.youtube.com/watch?v=HeuBH7JeC30
• Národní filmový archiv
  

Dnes se pokusíme pokračovat v seriálu o Jaromíru Poláčkovi Oseckém v rámci cyklu Superkomunista, tentokrát v jeho třetím dílu. Anebo – chcete-li – šok číslo tři. Přesně tak jsem se cítil ve chvíli, kdy jsem se z jeho výpovědi dozvěděl, že je spojován i s tak zásadním tématem, jakým je podzemní továrna Richard u Litoměřic. V té době jsem byl přesvědčen, že toto téma je již do značné míry prozkoumané a uzavřené, především díky dlouholeté badatelské práci Romana Gazhiho a projektu richard-1.com, ale i dalších badatelů.

Plynovod do Richardu?

Co tedy Poláček tvrdil? Osecký uvádí, že v roce 1944-1945 měl být z Velkého Března přes pohoří v prostoru Malečova, Tašova a Babin budován plynovod vedoucí do podzemní továrny Richard, a že se mělo jednat o přísně tajný nacistický projekt. Právě v tomto bodě jsem se zastavil – v onom zmíněném šoku. Kdo zná místní krajinu, musí se nutně podivit, proč by si Němci dávali takovou práci a vedli plynovod přes kopcovitý terén na takovou vzdálenost až k Litoměřicím. Opravdu zde nebylo dostatek plynu přímo v Litoměřicích? První reakcí proto bylo podezření, že jde o výmysl.

Jedna z prvních poznámek o Richardu ve spisu J.P.

Sabotáž?

Zajímavé vlastně ji i tvrzení J. P., že se ůčastnil sabotáže při výstavbě onoho plynovodu. Dokonce musel kvůli tomu údajně zatahat za nitky odbojového podsvětí, aby se dostal do takzvaného **TN–Einsatzkommanda Taschow  (**TN = Technische Nothilfe), které na stavbě potrubí také pracovalo. Hlavní zadání bylo, že výstavbu musejí zdržet do sněhu, což by zkomplikovalo přechod přes hřeben u Babin. Údajně zajistili navrtání potrubí, které později museli být znovu vykopány a vyměněny. Dokonce toto mělo býti vyšetřováno německou komisí, která situaci označila za sabotáž.

Informace o sabotáži

Další poznámky o Richardu ze spisu J.P.

Když něco nevíš o Richardu zeptej se Romana

Napsal jsem tedy e-mailový dotaz Romanovi Gazsimu, zda je něco takového vůbec možné. V duchu jsem se připravoval spíš na to, že se tomu společně zasmějeme. Jenže Roman toho o Richardu ví podstatně víc než já a jeho reakce byla okamžitá. Odpověděl, že ano – je to pravda – a že výkop pro plynovod je možné dohledat i na leteckých snímcích.

Jenže kde začít a na jakých snímcích? V okolí Richardu je tolik výkopů, štol a terénních zásahů, že je velmi obtížné se v nich orientovat. Krajina je doslova protkána stopami těžby, stavební činnosti i poválečných zásahů a odlišit jeden konkrétní záměr od ostatních není vůbec snadné. Navíc letecké snímky z roku 1945 nejsou běžně dostupné a v lepším případě si člověk musí vystačit se snímkováním z roku 1947.

Další stopa

Nevěděl jsem, jak s těmito informacemi dál pracovat, nechal jsem je zatím uležet. Shodou okolností jsem se mezitím dostal k přednáškám Památníku Terezín, které se konaly v Knihovně K. H. Máchy v Litoměřicích. Jedna z nich nesla téma Litoměřický koncentrační tábor a jejím přednášejícím byl Mgr. Tomáš Gol.

Po přednášce jsem tedy neodolal a šel se ho na plynovod zeptat. Pan Gol nejdříve zaváhal, ale pak se mne zeptal zda se jedná o onen produktovod z Mostu. Tentokrát jsem zaváhal já a ani v tomto případě jsme nenašli společný závěr. Následně jsem měl možnost si o tématu povídat s paní doktorkou Rapavou taktéž z Památníku Terezín, ani zde jsme však nedospěli k poznatkům, které by samotnou výstavbu přímo potvrzovaly. Později při jiném setkání mi však Ivana Rapavá ukázala vzpomínku jednoho z dozorců, která se zmiňovala o výkopových pracích na Babinách, kam byli vězni nasazováni.

Znovu nad leteckými snímky

Zase ty Babiny! Začal jsem tedy hledat na snímcích z roku 1947 a to ne u Richardu, ale právě u Babin. Zaujal mě průsek lesem u kterého jsem opravdu našel něco co připomínalo zahrnutý výkop. Pak už jsem tento výjev sledoval z jedné strany až k obci Hlinná a na druhou stranu kousek před Malečov, kde jsem stopu ztratil.

Letecký snímek Babin z roku 1947 – výkop je stále patrný.

V terénu

Váhání nad leteckými snímky jsem dlouho nevydržel a rozhodl se vše ověřit přímo v terénu. Úvaha byla jednoduchá – pokud šlo o plynovod vedený pod zemí, nebylo možné očekávat jeho viditelnost na povrchu. Půjčil jsem si proto detektor kovů, a to i přes opakovaná varování, že podobný pokus nemůže přinést žádný výsledek. Přesto se ukázalo, že tato cesta nebyla marná.

Po příchodu na místo jsem se zaměřil na úsek, který na leteckých snímcích působil jako podivný, hadovitý útvar. Na svahu jsem si všiml rozebraného kamenného valu na okraji pole a výše položeného pásu s viditelně chudším porostem. Po spuštění detektoru se po celé délce svahu objevoval téměř nepřerušený silný signál v jedné linii. Na horní hraně svahu následovalo další překvapení – servisní šachta s ventilem a šrafovaný betonový sloupek, pravděpodobně pozůstatek původního oplocení. V tomto bodě jsem dospěl k závěru, že právě zde se nachází místo, které Poláček ve spisu popisuje.

Plynovod v roce 1992

Při zkoumání místa jsem si všiml značících tyčí, které však byly vůči šachtě i linii zachyceného signálu posunuty přibližně o deset metrů. Bylo zřejmé, že se jedná o novodobé značení. Tato skutečnost mě přivedla k dalšímu zjištění – v roce 1990 zde byl vybudován nový plynovod, vedený v mírně posunuté trase oproti původnímu, který je v provozu dodnes. K jejich největšímu přiblížení dochází právě v prostoru Babin, pravděpodobně s ohledem na členitý svah. Trasa nového plynovodu je sice v základních rysech podobná, místy se však odklání; na rozdíl od starší trasy například prochází obcí Tašov.

Letecký snímek Babin a výkopu z roku 1992. Nelze si nevšimnout chybějících domů.

Značení starého plynovodu patníkem asi 2 Km od Babin směrem k Hlinné. Nalezeno díky upozornění Romana Gazsiho.

Značení starého plynovodu patníkem a kolejnicí. Podobné značení se údajně nachází/nacházelo přímo v okolí továrny. Nalezeno díky upozornění Romana Gazsiho.

Novodobé značení nového plynovodu

Z Teplic až do Richardu

Při návštěvě Lovosického oblastního archivu kvůli jinému případu jsem se zeptal paní doktorky Ilony Kotyzové, zda by bylo možné k plynovodu dohledat nějaké archivní materiály. Zpočátku byla spíše skeptická, následně mi však doporučila pobočku v Mostě, kde jsou uloženy fondy průmyslových podniků. A měla pravdu. Právě zde je uložen archiv společnosti Ferngas Sudetengau, A. G., která měla na starosti výstavbu plynovodu z Teplic až do podzemní továrny Richard. Opravdu podrobný technický rozbor této problematiky nabízí Roman Gazsi na svých stránkách například zde: https://richard-1.com/v-podzemi-tovarny-richard-i/reduk cni-stanice.html

Závěr třetího dílu

Omlouvám se, že se článek místy výrazně opřel o technické detaily. Na závěr lze nicméně konstatovat, že ačkoliv se to zpočátku nemuselo zdát, vyprávění Jaromíra Poláčka Oseckého se i v tomto případě opíralo o reálný základ – opět šlo o informace hodné agenta 007, chcete‑li superkomunisty. Jakou konkrétní roli však v celém příběhu skutečně sehrál, už se patrně nikdy s jistotou nedozvíme. 

Zdroje

• Archiv bezpečnostních složek
• Archiv ags.cuzk.cz
• Roman Gazsi: https://richard-1.com/
• Památník Terezín