Autor: PP

  • Verneřický puč

    Verneřický puč

    Září je měsícem, kdy si připomínáme obránce Československa i oběti násilností, které v roce 1938 provázely pokus nacistického Německa rozvrátit republiku zevnitř. Do obecného povědomí se zapsal především krvavý střet v Habartově, události v Aši, Varnsdorfu a Bublavě nebo pozdější přepadení Moravské Chrastové. Mnohem méně známý je pokus o úplné převzetí moci v malém městě na Děčínsku: takzvaný Verneřický puč z 14. září 1938.

    S pojmem Verneřický puč jsem se poprvé setkal při procházení rozsudků poválečných Mimořádných lidových soudů na Litoměřicku. Do té doby pro mě šlo o zcela neznámý příběh, přestože je událost neobyčejně dobře zmapovaná. Poválečné vyšetřování a soudní výpovědi umožňují sledovat nejen samotný útok téměř po hodinách, ale také další osudy pachatelů, zajatců a německých antifašistů, kteří pomohli přivolat československé jednotky.

    Muži z Verneřického freikorpsu se samopalem Bergman (AI restaurováno)

    Tématu se podrobně věnovali Petr Klinovský, Pim Burger (policista.cz) nebo Romana Primusová. Na jejich práci proto navážeme jen několika doplněními a především se pokusíme průběh Verneřického puče převést do podoby digitální rekonstrukce.

    Proč k pučům docházelo a kdo o ně usiloval

    Krize v pohraničí nevznikla náhle v září 1938. Konrad Henlein a jeho Sudetoněmecká strana postupně ovládli značnou část politického života německého obyvatelstva v Československu. Po volebních úspěších se SdP stále těsněji řídila zájmy nacistického Německa. Navenek vystupovala jako obhájce práv sudetských Němců, ve skutečnosti však její vedení stupňovalo požadavky tak, aby je československá vláda nemohla přijmout a Hitler získal záminku k zásahu.

    Po Hitlerově norimberském projevu 12. září 1938 vypukly v pohraničí nepokoje a ozbrojené útoky proti četnictvu, policii, celnicím a českým obyvatelům i německým odpůrcům nacismu. Hlavní organizační oporou SdP byly pořádkové oddíly Freiwilliger Schutzdienst, označované zkratkou FS, a síť ordnerů. Sudetoněmecký Freikorps vznikl až 17. září na německém území. Je proto nepřesné přisuzovat mu samotný Verneřický puč; někteří uprchlí účastníci puče se k němu připojili teprve později.

    Cílem nebylo jen vyvolat chaos. Místní struktury SdP měly ochromit československou státní moc, obsadit úřady, odzbrojit bezpečnostní složky a vytvořit dojem, že německé obyvatelstvo se proti republice spontánně vzbouřilo. Ve Verneřicích byl tento scénář doveden téměř do úplnosti.

    Proč byla akce od začátku odsouzena k nezdaru

    Verneřice ležely přibližně třicet kilometrů od tehdejší říšské hranice a mezi posádkovými městy Děčínem, Českou Lípou, Ústím nad Labem a Litoměřicemi. Povstalci tedy nemohli dlouhodobě odolávat zásahu československé armády. Jejich plán dával smysl pouze jako malá součást širšího povstání a za předpokladu rychlého příchodu Wehrmachtu.

    Právě zde se podle dochovaných svědectví stala rozhodující chyba. Okresní vedení SdP mělo připravovanou akci na poslední chvíli odvolat. Řidič Rudolf Pompe měl zprávu doručit do Verneřic, ale údajně ji ze strachu nepředal. Místní organizátoři navíc přerušili telefonní spojení a město sami izolovali. Když pak podle původního rozkazu zahájili útok, nemohli zjistit, že se v Benešově nad Ploučnicí, Děčíně-Podmoklech ani dalších okolních místech nic podobného neděje.

    Porada Verneřického freikorpsu v hospodě (AI restaurováno)

    Pučisté tak paradoxně uspěli v tom, co jim později znemožnilo včas ustoupit: dokonale odřízli město od okolí. Jejich naděje stála na nepravdivé zprávě, že německá armáda už překročila hranice a každou chvíli dorazí.

    Průběh Verneřického puče

    Digitální rekonstrukce události (detailní verze zde)

    Ve středu 14. září kolem 17. hodiny obdrželi Ernst Storch, starosta a lékárník Karl Erb a velitel ordnerů Karl Sandner rozkaz obsadit poštu, nádraží, četnickou stanici a dělnický konzum. Všichni verneřičtí Češi měli být uvězněni a město měly oddíly FS udržet do příchodu německého vojska. Začátek byl stanoven na 21. hodinu.

    V 19.30 se u Storcha uskutečnila poslední porada velitelů. Oddíly z okolních obcí dostaly přidělené příjezdové cesty. Na silnicích vznikly zátarasy z povozů a pokácených stromů. Telefonní vedení bylo přerušeno. Storchova žena připravovala pásky s hákovým křížem. Jako signál měl posloužit kostelní zvon a hasičský poplach, navenek vydávaný za cvičení civilní protiletecké obrany.

    Přesně ve 21 hodin se rozezněl zvon kostela svaté Anny a následovaly hasičské trubky. Přibližně tři sta ozbrojených ordnerů a jejich stoupenců zaútočilo na četnickou stanici. Do oken létaly střely i kameny, automobily Otto Klingera osvětlovaly budovu reflektory a hasiči pod vedením Franze Weigela stříkali do rozbitých oken proudy vody. Tři četníci – Josef Černý, Bohuslav Šmejkal a František Cvetler – nemohli kvůli palebné převaze a oslnění účinně odpovědět. Po přibližně dvou hodinách byli dopadeni, odzbrojeni a odvedeni na radnici.

    Současně henleinovci přepadli poštu. Úředník Vytůj se po přerušení spojení vzdal. Poštmistr Bohumil Věchet se pokusil uniknout, byl však dostižen, zbit a při zápase utrpěl vážnou zlomeninu. Zřízenci Ladislav Erban a Zelenka pronikli přes hlídky ven z města a hledali pomoc.

    Další skupina obklíčila nádraží. Přednosta Jaroslav Pešek, strojvůdce Bureš a topič Jedlička se uzamkli v kanceláři. Útočníci vyrazili první dveře sekerou a skulinou ve druhých dveřích prostrčili hlavně tří pistolí. Pod hrozbou zastřelení se trojice vzdala.

    Na radnici bylo nakonec drženo přibližně třináct lidí: četníci, zaměstnanci pošty a dráhy, učitel i němečtí sociální demokraté. Právě dva z nich, Josef Gaube a Oskar Schröfel, sehráli klíčovou roli. Na kolech projeli mimo město a v Těchlovicích zalarmovali československé úřady. Podle rekonstrukce událostí právě oni nejspíše přivolali pomoc jako první.

    Kolem 22.30 měli pučisté město pod kontrolou. Z Benešova nad Ploučnicí však přišla zdrcující zpráva: žádné povstání tam neproběhlo a okresní funkcionáři SdP uprchli. Organizátoři přesto čekali do půlnoci na Wehrmacht. Nepřišel. Ve dvě hodiny ráno dorazil posel z Merboltic se vzkazem, že verneřická akce byla velkou chybou a každý se má zachránit útěkem.

    Hlídky se rozpadly a vedoucí povstání se ukryli nebo zamířili k německé hranici. Kolem čtvrté hodiny město obsadila československá armáda; ve 4.30 uslyšeli zajatci na radnici češtinu a byli osvobozeni. Na náměstí stálo přibližně sto vojáků, lehké a těžké kulomety a dvě obrněná vozidla. Několikahodinové panství henleinovců skončilo.

    Oběti nacistů

    Během samotného puče nebyl nikdo zabit a přes divokou střelbu nedošlo k těžkým střelným zraněním. Tím však násilí neskončilo. Po Mnichovské dohodě byli zatčení pučisté 7. října propuštěni, československé jednotky ustoupily a 9. října vstoupil do Verneřic Wehrmacht. Vítězové se začali mstít Čechům, komunistům a především německým sociálním demokratům, kteří se jim postavili.

    Bývalý radní a předseda místní sociální demokracie Alfred Müller byl na udání zatčen, odvlečen do koncentračního tábora Flossenbürg a roku 1942 zde zemřel. Bernhard Kalfus a Alfred Hanke byli zatčeni Karlem Stiastnym; jejich další osud se dosud nepodařilo bezpečně určit. Někteří další sociální demokraté přežili a po válce svědčili, jiní odešli do Německa, Švédska nebo Kanady.

    Český komunista František Beran byl 10. října zadržen v ústecké nemocnici. Karl Sandner a Otto Klinger ho cestou kopanci nutili k útěku, zřejmě aby ho mohli zastřelit. Beran odmítl, prošel vězněním a nuceným nasazením v Německu a několik měsíců po návratu zemřel na jeho následky. Matěj Erban byl uvězněn na děčínském zámku, jeho syn Ladislav strávil ve vězení tři týdny. Druhý syn Rudolf byl postřelen; zda šlo přímo o útok nacistů, zůstává podle dochovaných pramenů nejasné.

    Poválečná spravedlnost

    Po roce 1945 se případem zabýval Mimořádný lidový soud v Litoměřicích. Vyšetřování komplikovala ztráta předválečného trestního spisu, přesto se díky výpovědím četníků, Čechů i německých antifašistů podařilo průběh povstání podrobně rekonstruovat.

    Karl Erb byl jako jeden z hlavních organizátorů 17. prosince 1946 odsouzen k doživotnímu těžkému žaláři. V srpnu 1947 se za nevyjasněných okolností oběsil. Před soudem prošel také Internačním táborem v Terezíně. Jeho evidenční karta uvádí přijetí 5. prosince 1946 a odchod 14. prosince, tedy pouhé tři dny před vynesením rozsudku. Jako důvod odchodu je přitom zaznamenán „odsun“.

    Otto Klinger dostal doživotí, později zmírněné na patnáct let; v roce 1955 mu byl zbytek trestu prominut a odjel do Německa. Josef Pieke byl odsouzen na dvacet let a roku 1950 zemřel ve valdické věznici. Adolf Kobe dostal patnáct let a zemřel ve výkonu trestu roku 1952. Rudolf Wenzel a Alfred Lorenz byli odsouzeni k deseti letům, Wilhelm Sinke k osmi. Další účastníci obdrželi tresty od dvou do pěti let.

    Spravedlnost však nebyla úplná. Ernst Storch a Karl Sandner zemřeli už v květnu 1945 ve verneřickém vězení; úřední záznam hovoří o sebevraždě oběšením, poválečná svědectví však připouštějí i násilnou smrt. Karl Wiehan a Franz Chaber nebyli dopadeni. Někteří další byli odsunuti dříve, než stanuli před soudem, a Josef Renftel starší či Josef Reichelt byli navzdory svému podílu na zahájení akce zproštěni viny.

    A tak před Mimořádný lidový soud se dostal například:

    Adolf Kobe

    Složitější případ Edvín Herkner

    A další…

    Záhada fotografií z okolí Verneřic

    Jedna drobná záhada zatím zůstává nevyřešena. Ve Vojenském ústředním archivu se dochovala série fotografií, na nichž je skupina henleinovských ordnerů opakovaně zachycena uvnitř skalního nebo jeskynního prostoru. Na jednom ze snímků je vidět také jeho vstup.

    Místo se mi zatím nepodařilo určit. Podle charakteru terénu a polohy míst, kde se skupina pohybovala, bych hledal někde v prostoru Bukové hory a jejího hřebene. Je to ale zatím jen pracovní domněnka. Pokud někdo zdejší krajinu dobře zná a místo podle fotografií pozná, budu rád za jakoukoli stopu.

    Sluj/jeskyně (AI restaurováno)

    Použité podklady

    Petr Klinovský: Verneřický puč. Studie založená především na fondech Mimořádného lidového soudu Litoměřice, četnických pramenech a poválečných výpovědích.

    Romana Primusová: poválečný vývoj Verneřic a odsun německého obyvatelstva, bakalářská práce, Technická univerzita v Liberci.

    Archivní a databázové prameny

    • Databáze Památníku Terezín
    • Archiv bezpečnostních složek
    • Státní oblastní archiv v Litoměřicích
    • Národní archiv v Praze
    • Vojenský ústřední archiv v Praze
  • Kdo byl arogantní důstojník SS, který se vzdal Američanům v Rokycanech

    Kdo byl arogantní důstojník SS, který se vzdal Američanům v Rokycanech

    V roce 2005 získal Národní filmový archiv mimořádný dar. Spojené státy americké mu předaly unikátní filmový dokument sestavený z dosud málo známých záběrů pořízených na československém území na konci druhé světové války a krátce po něm. Sedmdesátiminutový snímek, který sestavil bývalý vedoucí dokumentárního oddělení amerického filmového archivu William Murphy a sám jej opatřil komentářem, předal české straně americký velvyslanec William Cabaniss.

    Sebevědomí důstojníci se vzdávají americké armádě – jsou stále ozbrojeni puškami.

    Film je pozoruhodný už svým rozsahem. Zachycuje Plzeň, Cheb, Sušici, Volary, Strakonice i Prahu. Vedle obrazů osvobozených měst, amerických vojáků a návratu politického života obsahuje také záběry, které mají temnější povahu. Celý dokument uzavírá záznam ze 16. května 1945, kdy kameraman zachytil anglicky pronesený projev prezidenta Edvarda Beneše.

    Filmové záběry se náhle staly dostupnými historikům, ale postupně začaly pronikat i neoficiální cestou do veřejného prostoru, především prostřednictvím krátkých výřezů a videí na YouTube.

    Na těchto záběrech lze dnes rozeznat několik velmi zajímavých scén, které postupně získaly vlastní badatelský život. Patří k nim známý a otřesný záběr německé dívky, zjevně poznamenané násilím a příkořím, kterému byla vystavena. Její identitu se později pokoušela dohledat řada badatelů.

    Ztracená německá dívka

    Jiné, méně známé záběry zachycují kolonu německé armády při ústupu u Rokycan. U jedné z žen se objevily spekulace, že by mohlo jít o Karolu Frankovou, manželku K. H. Franka.

    Záběry s údajnou Karolou Frankovou

    Na dalších záběrech se mihnou mladé ženy v uniformách německých ozbrojených složek — snad z okruhu SS, Luftwaffe nebo pomocných služeb — které vyplazují jazyk na kameramana. Rozvernost jejich gesta působí z dnešního pohledu znepokojivě, až urážlivě. Nelze ovšem vyloučit, že si v dané chvíli jednoduše neuvědomovaly vážnost situace, do níž se dostaly, a jejich chování bylo spíše projevem mladické nerozvážnosti než vědomé provokace.

    Dívky vyplazující jazyk

    Pozoruhodné jsou také záběry důstojníků Vlasovcovy armády, kteří stojí ve stejné koloně směřující do amerického zajetí. Jejich přítomnost působí zvlášť zajímavě, protože některé Vlasovci bojovaly s německou armádou ještě po odchodu z Prahy — například 9. a 10. května 1945 v prostoru Příbrami.

    Vlasovci v koloně do amerického zajetí

    Nejvíce mě však zaujala scéna, v níž kamera zachycuje skupinu zajatých mužů — německých vojáků a příslušníků SS, kteří se po skončení bojů ocitli v rukou vítězů. Někteří působí vyčerpaně, jiní jsou stále ozbrojeni dlouhými palnými zbraněmi. Jeden z mužů na delší chvíli upoutal i pozornost kameramana.

    Arogantní důstojník SS

    Rozverný, téměř arogantní důstojník SS zřejmě nabízí láhev vína k přípitku s americkými vojáky. Posílá cigarety kameramanovi. Zdá se, že pronáší jakousi poznámku či krátký projev, který se jeho druh ve zbrani snaží s obavou mírnit — jako by naznačoval: „on to tak nemyslí“. Často používá gesto zdviženého prstu.

    Víno na přípitek

    Důstojník posílá cigarety kameramanovi

    Důstojník na něco upozorňuje nebo před něčím Američany varuje

    „Pan Obersturmbannführer to tak nemyslel…“

    Na scéně se objevuje také další příslušník SS, ignorující projev nadřízeného a zjevně rozčilený, údajně kvůli napadení partyzány. „Náš“ sebevědomý důstojník SS pak na dalších záběrech kyne a zdraví další jednotky směřující do amerického zajetí.

    Rozčílený důstojník

    Pozdrav kolegům

    Právě tahle bezstarostnost ve mně vzbudila zvědavost — a možná i zvláštní pocit nespravedlnosti. Jak mohl muž v uniformě SS působit v květnu 1945 tak sebejistě, téměř nedotčeně? Po tom všem? Kdo byl tento muž a co měl za sebou?

    Michael Kneissel

    Na těchto záběrech je Obersturmbannführer Michael Kneissel a na první pohled by se mohlo zdát, že za jeho bezprostředním chováním stojí pocit čistého svědomí. Ale, je skutečně možné, aby příslušník SS v důstojnické hodnosti, se čtyřmi peckami na límci, měl čisté svědomí?

    Michael Kneissl patřil mezi staré příslušníky nacistického hnutí. Do NSDAP vstoupil už v roce 1927 a do SS na počátku třicátých let.

    Za první světové války sloužil v bavorské armádě a utrpěl těžké zranění hlavy. Po válce prošel různými úřednickými místy, ale jeho kariéru poznamenalo odsouzení za zpronevěru a podvod. Ani tato skvrna mu však v prostředí SS nakonec zásadně neuškodila. Naopak — díky své minulosti „starého bojovníka“ a loajalitě k hnutí zůstal pro nacistický aparát použitelný.

    V době okupace českých zemí byl zařazen do struktur SS v Protektorátu Čechy a Morava. Stal se velitelem strážního praporu SS Böhmen-Mähren a později strážního praporu SS Prag. Tyto jednotky zajišťovaly ostrahu úřadoven a věznic gestapa, doprovázely transporty vězňů a byly zapojeny do represivního systému, který se opíral o popravy, razie, zastrašování a vězeňský teror.

    Pod Kneisslovým velením se příslušníci strážního praporu podíleli na represích během výjimečných stavů na Moravě. V Kounicových kolejích v Brně byli v letech 1941 a 1942 popravováni muži, ženy i mladiství. Kneissl po válce přiznal, že byl osobně přítomen téměř každé popravě. Jeho jednotky se také podílely na domovních raziích, uličních uzávěrách a doprovodu transportů do koncentračních táborů. 

    Jeho další služba jej spojovala také s Prahou a Terezínem. Terezínská strážní rota SS, spadající do okruhu těchto jednotek, byla v době války zapojena do fungování policejní věznice v Malé pevnosti. Od roku 1943 zde byly prováděny i popravy bez soudního rozsudku, označované jako Sonderbehandlung.

    V závěru války patřil strážní prapor SS Prag mezi útvary určené k obraně Prahy. Kneissl měl působit v prostoru Pražského hradu a Černínského paláce, ale těsně před vypuknutím povstání byl z velení odvolán. Po kapitulaci se se zbytky německých jednotek dostal směrem k Američanům a skončil v zajetí. Nějaký čas se mohlo zdát, že v množství zajatců unikne pozornosti. Nakonec byl ale rozpoznán, předán československým úřadům a postaven před mimořádný lidový soud.

    Poválečné vyšetřování

    Poválečné vyšetřování v rámci mimořádného lidového soudu zpočátku zjevně tápalo, jakého muže má před sebou. Protože bylo známo především Kneisslovo poslední působiště v Praze, zaměřilo se nejprve tímto směrem — k násilnostem a masakrům civilního obyvatelstva během Pražského povstání.

    Při čtení vyšetřovacích spisů však vzniká dojem, že sám Kneissl během prvotního výslechu, v němž měl popsat svůj životopis, podstatné části své minulosti záměrně vynechal.

    2026-05-10-07-22-46-367-zivotopisStáhnout

    Z jeho vyprávění se téměř vytratilo působení v Kounicových kolejích v Brně během prvního i druhého stanného práva. Zkresleně popsal také pozdější jemu podřízenou jednotku v Malé pevnosti Terezín. Uvedl: „Byly mi podřízeny tři oddíly SS a čtvrtý oddíl, který se nacházel v Malé pevnosti v Terezíně a sloužil k vojenské ochraně proti parašutistům a jiným.“ Tento oddíl měl přibližně 100 až 150 mužů. Jeho skutečným úkolem však nebyla neurčitá „ochrana proti parašutistům“, ale ostraha vězeňského zařízení a podíl na represivním provozu Malé pevnosti, včetně poprav.

    Podobně se Kneissl snažil zastřít i širší odpovědnost svého pražského praporu. Svou činnost popisoval jako běžnou strážní a výcvikovou službu: „Sestavoval jsem čestné stráže na Pražský hrad, pro Černínský palác, dále stráže pro místa, kde byla uskladněna nákladní auta, to bylo na Císařské louce v Praze, dále pro zásobárnu a proviantní skladiště zbraní SS v Praze-Vršovicích, dále stráž u SS Standortarrestanstalt v Praze, hlídku u budovy gestapa v Praze, hlídku u budovy SD v Praze a u SS Standortkommandatury v Praze, kasární stráž, oděvní skladiště v Praze a jednu stráž pro oděvní skladiště v Praze-Dolní Krči. Mimo stavění těchto stráží jsem dále vycvičoval muže pro polní službu, poněvadž jsem stále musel některé muže uvolňovati pro frontu a z nemocnic mi byli k praporu znovu přidělováni noví.“

    Brno a Kounicovy koleje

    Pravděpodobně klíčovým zlomem pro mimořádný lidový soud bylo objevení několika desítek Kneisslových podpisů na dokumentech souvisejících s popravami v Kounicových kolejích v Brně během prvního i druhého stanného práva. Právě zde působil jako hlavní velitel objektu. Pro soud nově nalezené materiály ukázaly, že nešlo jen o vzdáleného velitele strážní čestné/symbolické jednotky.

    Ukázka Hlášení o popravě – podepsán Michael Kniessl v Brně

    Pokusil jsem se proto spočítat oběti, jejichž popravy v Brně nesou Kneisslův podpis, a dospěl jsem k číslu 407. V uvedeném období se popravovalo téměř denně. Kounicovy koleje tak v těchto týdnech a měsících fungovaly jako skutečná továrna na smrt.

    Vyčíslení poprav v Brně s podpisem Kneissla:

    DatumPočet popravených
    29. 9. 19412
    1. 10. 194129
    2. 10. 194115
    3. 10. 19413
    4. 10. 194112
    5. 10. 19413
    7. 10. 19414
    8. 10. 19413
    9. 10. 19415
    16. 10. 19414
    18. 10. 19418
    25. 10. 19416
    30. 10. 19419
    8. 11. 19415
    13. 11. 19415
    20. 11. 19415
    30. 5. 194212
    1. 6. 19429
    3. 6. 19427
    4. 6. 194210
    5. 6. 194211
    6. 6. 19428
    10. 6. 194217
    11. 6. 19425
    12. 6. 19428
    13. 6. 19428
    13. 6. 194215
    15. 6. 194215
    14. 6. 194214
    17. 6. 194214
    18. 6. 194212
    18. 6. 194210
    30. 6. 19427
    1. 7. 194235
    2. 7. 194248
    3. 7. 19427
    17. 7. 194217


    Trest?

    Michael Kneissel se před soudem snažil vystupovat jako člověk nemocný, poznamenaný těžkým životem a údajně vzdálený brutalitě gestapa. Tvrdil, že měl k Čechům sympatie a popravy vnímal s odporem. Dochované dokumenty i jeho služební minulost však ukazovaly jiný obraz: dlouholetého příslušníka SS, velitele strážních jednotek a muže, jehož kariéra byla pevně spojena s represivním aparátem okupace. Michael Kneissl byl 29. března 1947 odsouzen k trestu smrti a ještě téhož dne popraven.


    Celé video z Rokycan


    Zdroje

  • Superkomunista díl 3: Plynovod do podzemní továrny Richard

    Superkomunista díl 3: Plynovod do podzemní továrny Richard

    Dnes se pokusíme pokračovat v seriálu o Jaromíru Poláčkovi Oseckém v rámci cyklu Superkomunista, tentokrát v jeho třetím dílu. Anebo – chcete-li – šok číslo tři. Přesně tak jsem se cítil ve chvíli, kdy jsem se z jeho výpovědi dozvěděl, že je spojován i s tak zásadním tématem, jakým je podzemní továrna Richard u Litoměřic. V té době jsem byl přesvědčen, že toto téma je již do značné míry prozkoumané a uzavřené, především díky dlouholeté badatelské práci Romana Gazhiho a projektu richard-1.com, ale i dalších badatelů.

    Podzemní továrna Richard

    Podzemní továrna Richard se nachází v masivu vrchu Bídnice a patří k nejrozsáhlejším podzemním průmyslovým objektům, které nacistické Německo na konci druhé světové války vybudovalo na území Protektorátu Čechy a Morava. Původní vápencové doly byly v letech 1943–1945 přeměněny v rozsáhlý systém štol a sálů, dnes tradičně označovaný jako Richard I a Richard II. Objekt byl součástí přesunu válečné výroby do podzemí, tedy snahy ochránit klíčové provozy před spojeneckým bombardováním, a jeho chod zajišťovali především vězni z koncentračního tábora Litoměřice, pobočky KL Flossenbürg.

    Během existence koncentračního tábora, který s podzemní továrnou Richard úzce souvisel, prošlo tímto místem přibližně 18 000 vězňů a odhaduje se, že asi 4 500 z nich zemřelo v důsledku nelidských pracovních podmínek, hladu, nemocí a úrazů souvisejících s nucenou prací na výstavbě a provozu podzemního komplexu.

    Již jednou jsme se tohoto tématu dotkli v článku Muži z papíru.

    Plynovod do Richardu?

    Co tedy Poláček tvrdil? Osecký uvádí, že v roce 1944-1945 měl být z Velkého Března přes pohoří v prostoru Malečova, Tašova a Babin budován plynovod vedoucí do podzemní továrny Richard, a že se mělo jednat o přísně tajný nacistický projekt. Právě v tomto bodě jsem se zastavil – v onom zmíněném šoku. Kdo zná místní krajinu, musí se nutně podivit, proč by si Němci dávali takovou práci a vedli plynovod přes kopcovitý terén na takovou vzdálenost až k Litoměřicím. Opravdu zde nebylo dostatek plynu přímo v Litoměřicích? První reakcí proto bylo podezření, že jde o výmysl.

    Jedna z prvních poznámek o Richardu ve spisu J.P.

    Sabotáž?

    Zajímavé vlastně ji i tvrzení J. P., že se ůčastnil sabotáže při výstavbě onoho plynovodu. Dokonce musel kvůli tomu údajně zatahat za nitky odbojového podsvětí, aby se dostal do takzvaného **TN–Einsatzkommanda Taschow  (**TN = Technische Nothilfe), které na stavbě potrubí také pracovalo. Hlavní zadání bylo, že výstavbu musejí zdržet do sněhu, což by zkomplikovalo přechod přes hřeben u Babin. Údajně zajistili navrtání potrubí, které později museli být znovu vykopány a vyměněny. Dokonce toto mělo býti vyšetřováno německou komisí, která situaci označila za sabotáž.

    Informace o sabotáži

    Další poznámky o Richardu ze spisu J.P.

    Když něco nevíš o Richardu zeptej se Romana

    Napsal jsem tedy e-mailový dotaz Romanovi Gazsimu, zda je něco takového vůbec možné. V duchu jsem se připravoval spíš na to, že se tomu společně zasmějeme. Jenže Roman toho o Richardu ví podstatně víc než já a jeho reakce byla okamžitá. Odpověděl, že ano – je to pravda – a že výkop pro plynovod je možné dohledat i na leteckých snímcích.

    Jenže kde začít a na jakých snímcích? V okolí Richardu je tolik výkopů, štol a terénních zásahů, že je velmi obtížné se v nich orientovat. Krajina je doslova protkána stopami těžby, stavební činnosti i poválečných zásahů a odlišit jeden konkrétní záměr od ostatních není vůbec snadné. Navíc letecké snímky z roku 1945 nejsou běžně dostupné a v lepším případě si člověk musí vystačit se snímkováním z roku 1947.

    Další stopa

    Nevěděl jsem, jak s těmito informacemi dál pracovat, nechal jsem je zatím uležet. Shodou okolností jsem se mezitím dostal k přednáškám Památníku Terezín, které se konaly v Knihovně K. H. Máchy v Litoměřicích. Jedna z nich nesla téma Litoměřický koncentrační tábor a jejím přednášejícím byl Mgr. Tomáš Gol.

    Po přednášce jsem tedy neodolal a šel se ho na plynovod zeptat. Pan Gol nejdříve zaváhal, ale pak se mne zeptal zda se jedná o onen produktovod z Mostu. Tentokrát jsem zaváhal já a ani v tomto případě jsme nenašli společný závěr. Následně jsem měl možnost si o tématu povídat s paní doktorkou Rapavou taktéž z Památníku Terezín, ani zde jsme však nedospěli k poznatkům, které by samotnou výstavbu přímo potvrzovaly. Později při jiném setkání mi však Ivana Rapavá ukázala vzpomínku jednoho z dozorců, která se zmiňovala o výkopových pracích na Babinách, kam byli vězni nasazováni.

    Dozorce Karel Urbánek

    Já jsem konal službu jednak na Postenkette jako strážný a jednak jako doprovod vězňů na venkovská pracovní komanda. Tato komanda byli ponejvíc k Labi, kde se stavěl vodovod a vězňové pumpovali vodu a prováděli betonové práce, a jednak hlavně do Babiny, okr. Litoměřice, kde se prováděli výkopy pro kladení kabelů. Do Babiny docházel komando asi 50 vězňů a doprovázelo ho vždy asi 8 strážných.

    Souzen v rámci MLS – spis se nedochoval

    Babiny 1

    Babiny I patřily mezi drobné obce v členitém terénu Českého středohoří na Litoměřicku, jejichž existence byla po staletí úzce svázána s lesním hospodářstvím, drobným zemědělstvím a prací v okolních lomech a provozech. Po druhé světové válce obec postupně zanikla – nejprve v důsledku odsunu původního německého obyvatelstva a následně vlivem poválečných správních zásahů, vojenského využití krajiny a celkového útlumu osídlení v této oblasti. Dnes zde zůstávají už jen terénní relikty, zarostlé cesty, náznaky základů staveb a pomístní názvy, které připomínají někdejší přítomnost lidí v krajině.

    Znovu nad leteckými snímky

    Zase ty Babiny! Začal jsem tedy hledat na snímcích z roku 1947 a to ne u Richardu, ale právě u Babin. Zaujal mě průsek lesem u kterého jsem opravdu našel něco co připomínalo zahrnutý výkop. Pak už jsem tento výjev sledoval z jedné strany až k obci Hlinná a na druhou stranu kousek před Malečov, kde jsem stopu ztratil.

    Letecký snímek Babin z roku 1947 – výkop je stále patrný.

    V terénu

    Váhání nad leteckými snímky jsem dlouho nevydržel a rozhodl se vše ověřit přímo v terénu. Úvaha byla jednoduchá – pokud šlo o plynovod vedený pod zemí, nebylo možné očekávat jeho viditelnost na povrchu. Půjčil jsem si proto detektor kovů, a to i přes opakovaná varování, že podobný pokus nemůže přinést žádný výsledek. Přesto se ukázalo, že tato cesta nebyla marná.

    Po příchodu na místo jsem se zaměřil na úsek, který na leteckých snímcích působil jako podivný, hadovitý útvar. Na svahu jsem si všiml rozebraného kamenného valu na okraji pole a výše položeného pásu s viditelně chudším porostem. Po spuštění detektoru se po celé délce svahu objevoval téměř nepřerušený silný signál v jedné linii. Na horní hraně svahu následovalo další překvapení – servisní šachta s ventilem a šrafovaný betonový sloupek, pravděpodobně pozůstatek původního oplocení. V tomto bodě jsem dospěl k závěru, že právě zde se nachází místo, které Poláček ve spisu popisuje.

    Plynovod v roce 1992

    Při zkoumání místa jsem si všiml značících tyčí, které však byly vůči šachtě i linii zachyceného signálu posunuty přibližně o deset metrů. Bylo zřejmé, že se jedná o novodobé značení. Tato skutečnost mě přivedla k dalšímu zjištění – v roce 1990 zde byl vybudován nový plynovod, vedený v mírně posunuté trase oproti původnímu, který je v provozu dodnes. K jejich největšímu přiblížení dochází právě v prostoru Babin, pravděpodobně s ohledem na členitý svah. Trasa nového plynovodu je sice v základních rysech podobná, místy se však odklání; na rozdíl od starší trasy například prochází obcí Tašov.

    Letecký snímek Babin a výkopu z roku 1992. Nelze si nevšimnout chybějících domů.

    Značení starého plynovodu patníkem asi 2 Km od Babin směrem k Hlinné. Nalezeno díky upozornění Romana Gazsiho.

    Značení starého plynovodu patníkem a kolejnicí. Podobné značení se údajně nachází/nacházelo přímo v okolí továrny. Nalezeno díky upozornění Romana Gazsiho.

    Novodobé značení nového plynovodu

    Z Teplic až do Richardu

    Při návštěvě Lovosického oblastního archivu kvůli jinému případu jsem se zeptal paní doktorky Ilony Kotyzové, zda by bylo možné k plynovodu dohledat nějaké archivní materiály. Zpočátku byla spíše skeptická, následně mi však doporučila pobočku v Mostě, kde jsou uloženy fondy průmyslových podniků. A měla pravdu. Právě zde je uložen archiv společnosti Ferngas Sudetengau, A. G., která měla na starosti výstavbu plynovodu z Teplic až do podzemní továrny Richard. Opravdu podrobný technický rozbor této problematiky nabízí Roman Gazsi na svých stránkách například zde: https://richard-1.com/v-podzemi-tovarny-richard-i/reduk cni-stanice.html

    Závěr třetího dílu

    Omlouvám se, že se článek místy výrazně opřel o technické detaily. Na závěr lze nicméně konstatovat, že ačkoliv se to zpočátku nemuselo zdát, vyprávění Jaromíra Poláčka Oseckého se i v tomto případě opíralo o reálný základ – opět šlo o informace hodné agenta 007, chcete‑li superkomunisty. Jakou konkrétní roli však v celém příběhu skutečně sehrál, už se patrně nikdy s jistotou nedozvíme. 

    Zdroje

  • Superkomunista díl 2: Umělé zamlžování Dlouhé Louky

    Superkomunista díl 2: Umělé zamlžování Dlouhé Louky

    Je to už více než dva roky, kdy jsem narazil na pozoruhodný spis Jaromíra Poláčka Oseckého – v předchozím článku označovaného příznačnou přezdívkou „superkomunista“. Pokud se vrátím k jeho spisu, už první část textu ve mně vzbuzovala určité pochybnosti, jak jsem naznačil již v minulém dílu. Především kvůli věku jmenovaného – Poláček byl ročník 1926. Musel by toho stihnout opravdu neobyčejně mnoho. Sporné momenty se objevují už při vyprávění o ilegální organizaci Rudý prapor v Berlíně, kde se měl podílet na produkci a distribuci letáků. Následující technické informace mě pak spíše šokovaly a zpočátku jsem jim příliš nevěřil. Šlo o popisy nacistických technologií v severočeském kraji.

    Více jak 13 let za mřížemi?

    Nabízel se dojem, že autor – Poláček – mohl část líčení zveličovat, nebo dokonce fabulovat, aby dodatečně vyzdvihl vlastní odbojovou činnost. To by se mu ostatně mohlo hodit, protože v padesátých letech (v tom to období podal tuto výpověď) uvízl ve vazbě a téměř dva roky mu nebylo jasně sděleno, proč je zadržován. Po poslední návštěvě v ABS se mi podařilo získat jeho fotografii a už vím, že v roce 1962 pravděpodobně neprošel amnestií. Kdy byl propuštěn zatím nevím. Znamená to, že za mřížemi strávil více jak dlouhých 13 let? Chtěl ho tam někdo uklidit?

    Jaromír Poláček ve vazbě v roce 1949

    Začal jsem ověřovat, zda jsou tyto informace pravdivé. Prakticky se však stále opakoval stejný moment překvapení: že na jednotlivých tvrzeních bylo něco pravdy.

    Protiletadlová a maskovací infrastruktura v Krušných horách

    První „technickou“ informací, kterou Poláček ve svém spise popisuje, je rozložení protiletadlových obranných prvků v Krušných horách, konkrétně v oblasti Dlouhé Louky. Zde se měla nacházet zařízení určená k zakouřování krajiny – tedy k umělému zamlžování prostoru. Konkrétně hovoří o cihlových pecích zapuštěných přibližně jeden metr do země, s masivními plechovými komíny o průměru kolem půl metru, ve kterých se pálil asfalt za účelem vytvoření kouřové clony.

    Druhou informací bylo umístění protiletadlové obrany (flakových postavení) v blízkosti obce Libkovice a údaj o tom, že děla obsluhovali mladí Ukrajinci. Mělo by se tedy jednat o tzv. východní dobrovolníky.

    Pozice protiletadlové baterie lze skutečně dohledat na poválečných leteckých snímcích.

    Zbytky protivzdušné obrany na Dlouhé Louce v roce 1946

    Zbytky protivzdušné obrany u Libkovic v roce 1946. Krátery vpravo dole jsou údajně poválečné trhací jámy.

    Terén v okolí zaniklé obce Libkovice je navíc od roku 2019 zkoumán archeologicky a poloha flakových postavení zde byla potvrzena.

    Více informací k této problematice lze nalézt například na webu Vojenského historického ústavu: https://www.vhu.cz/prijdte-do-lesan-na-prednasku-v-ramci-archeologickeho-leta/

    Detailnější údaje o rozložení techniky v oblasti Dlouhé Louky zveřejnil také Ing. Bořivoj Čech: http://www.vrtulnik.cz/ww2/protektorat-dlouha_louka.htm

    Když jsem mu psal a ptal se ho na názor, vesměs údaje potvrdil (snad jen uvedený asfalt se nám obou zdá divný) a doporučil mi ještě tuto stránku: http://www.vrtulnik.cz/ww2/flakgruppebrux.htm

    Zamlžování Dlouhé louky

    V této kapitole se dopustím mnoha spekulací. Nemám je jak podložit a tak je berte s rezervou.

    Pochvíli uvažování nastala otázka proč by zamlžovací zařízení měla být přímo na Dlouhé louce? Zamlžování a krytí samotné protiletecké baterie nedává smysl. Sice by kouř mohl vizuálně krýt samotné děla před bombardování nebo nálety, ale zároveň by střelci ze země neviděli útočící letadla.

    1. Krytí Záluží

    První význam který se nabízí je, že zamlžovací pece mohli plnit krytí Litvínova respektive Záluží – strategického bodu v Krušných horách, který se nachází vzdušnou čarou cca 10 Km jižně.

    Většina z nás určitě slyšela o Vzdušné válce o benzín odehrávající v Záluží u Litvínova.

    Pozůstatek bombardování na leteckém snímku v roce 1946.

    Je ale možné na 10 Km „zakuřovat“ nějaké místo? Jediné co na tom sedí je nadmořská výška Dlouhé louky. Kouř by při správném větru neměl terénní překážky.

    2. Falešný cíl

    Nemám ponětí zda se podobná technika v boji někdy použila, ale napadlo mě, že obří kouřící „plochu“ by mohli spojenci považovat za cíl. Dle úvahy: „Tam se hodně kouří = tam se něco vyrábí“ nebo při druhém sledu náletu „Tam se hodně kouří = tam už jsme něco zasáhli“. Tady bych možná tvrdil, že nesedí nadmořská výška.

    Když se spojenci netrefili. Letecký snímek 1946

    Ukrajinci v Libkovicích

    Jednotkou obsluhující protiletadlovou obranu v Libkovicích byla pravděpodobně 7. Batterie / schwere Flak-Abteilung 153, tedy 7. baterie / 153. těžký protiletadlový oddíl.

    Tento oddíl byl vytvořen v listopadu 1944 v Mostě a podléhal velení Flak-Regiment 88 (tzv. Flakgruppe Brüx) / 4. Flak-Brigade. V okolí Mostu pravděpodobně setrval až do konce války. Tyto informace jsou uváděny také na webu fronta.cz, kde je publikována i identifikační známka příslušníka této jednotky nalezená v okolí Mostu: https://www.fronta.cz/znamka/7-s-flak-abt-153

    Zda u jednotek působících v Libkovicích skutečně sloužili Ukrajinci, se mi zatím nepodařilo jednoznačně doložit. V odborných diskusích se však uvádí, že v červenci 1944 mělo u flakových pomocných jednotek (Flakhelfer) sloužit přibližně 7 700 Ukrajinců a že na konci války byli Ukrajinci přítomni u stovek německých protiletadlových baterií. Viz např. diskusní fórum Forum der Wehrmacht: https://www.forum-der-wehrmacht.de/index.php?thread%2F31105-hiwis-und-kriegsgefangene-bei-der-flak

    Jak Poláček k informacím přišel?

    Těžko říci. Nabízí se možnost tehdejšího lidového povědomí nebo získávání informací z tisku. Sám Poláček však uvádí daleko konspirativnější vysvětlení. Informace prý získával v rámci své odbojové činnosti přímo z provozu závodů Hermann Göring Werke od agenta IS Patery. A co víc, tato data měl dešifrovat pomocí jednoho klíče a následně znovu zašifrovat jiným klíčem, patrně proto, aby je mohl předat dál. Zároveň měl informace od Patery ověřovat přímo v terénu na Mostecku

    Závěr

    Popravdě přemýšlím co napsat do dnešního závěru. Při psaní článku jsem znovu nahlížel do spisu a znovu a znovu kroutil hlavou. Tak snad jen to, že ačkoliv mohou být informace od J. P. mistrnou fabulací o jeho osobě, podávají velmi plastický obraz situace na konci války. A to nejen v severočeském kraji.

    Obecná prosba

    Nejčastěji se zaměřuji na případy, které nejsou veřejně známé. Pokud by kdokoliv měl přínosnou informaci, budu vděčný za její sdílení. Pište prosím na info@signatura-n.cz

    Zdroje

  • Heinz Barth „řezník z Oradouru“ o utajeném popravišti v Pardubicích

    Heinz Barth „řezník z Oradouru“ o utajeném popravišti v Pardubicích

    V srpnu 2007 proběhla českými médii krátká zpráva, že zemřel Heinz Barth, nechvalně proslulý příslušník SS spojený s masakrem ve francouzském Oradour‑sur‑Glane. V českém prostředí tehdy vzbudila největší pozornost otázka Barthova působení na území Protektorátu Čechy a Morava a míry jeho podílu na místních zločinech a represích.

    „Barth se ale účastnil taky vraždění v Čechách.“
    — iROZHLAS, 14. 8. 2007.

    „V Německu zemřel nacistický zločinec Heinz Barth. Jeho kariéra byla přitom spjatá i s Českem.“
    — Aktuálně.cz, 14. 8. 2007.

    Naším médiím však ušli děsivé informace z vyšetřování Bartha v roce 1983 československou tajnou policií. Podívejme se tedy blíže na detaily, které tehdy vyšly najevo. Možná při tom narazíme i na utajené místo v okolí Pardubic.

    Kdo byl Heinz Barth?

    Heinz Barth (1920–2007) byl německý příslušník SS a později důstojník Waffen‑SS. V roce 1942 působil u pořádkové a bezpečnostní policie v Protektorátu (stanné popravy Pardubice a Klatovy), od února 1943 jako SS‑Untersturmführer u 2. SS‑Panzer‑Division „Das Reich“ (pluk „Der Führer“). Dne 10. června 1944 se podílel na vyhlazení francouzské obce Oradour‑sur‑Glane (642 obětí). Na konci války byl těžce zraněn a byla mu amputována dolní končetina. Po válce byl Barth ve Francii v roce 1953 odsouzen k smrti. Přesto dále žil v NDR, kde byl roku 1983 odsouzen na doživotí, v roce 1997 propuštěn ze zdravotních důvodů a roku 2007 zemřel v Gransee.

    Id kit československých vyšetřovatelů. Heinz Barth je na fotografii č. 2, zdroj: www.abscr.cz

    Barth v Protektorátu

    Podle rozsudku z roku 1983 se Barth jako příslušník bezpečnostní a pořádkové policie účastnil poprav českých civilistů během stanného práva v Pardubicích a Klatovech. Soud zjistil jeho účast na hromadných střelbách 9. 6. 1942 v Klatovech v místě známé jako Spálený les v Lubech u Klatov jako člena „jakého si“ kurzu a dále 24. 6. 1942 a 2. 7. 1942 v Pardubicích (v roli velitele popravčí čety) a 9. 7. 1942 (v roli zajišťovacího doprovodu). V této linii šlo celkem o desítky obětí; popravy probíhaly na pardubickém popravišti a následně byly oběti spalovány v místním krematoriu.

    Poprava Spálený les v Lubech u Klatov: zdroj: www.abscr.cz

    Soldbuch Heinze Bartha, zdroj: wikipiedia

    Barth a Oradour‑sur‑Glane

    Dne 10. června 1944 se jednotky 2. SS‑Panzer‑Division „Das Reich“ dopustily masakru civilního obyvatelstva ve vesnici Oradour‑sur‑Glane. Barth velel části síly, která shromáždila muže do stodoly a spustila palbu; vesnice byla následně vypálena.

    Heinze Barth ve Francii, zdroj: wikipiedia

    Čím Barth šokoval během vyšetřování: utajené popraviště u Pardubic

    Dodnes bylo pro naši veřejnost utajeno, co v roce 1981-1983 během vyšetřování Heinz Barth o působení v Pardubicích prozradil. Z odtajněných materiálů z Archivu bezpečnostních složek můžeme sledovat, jak tyto informace spustily rozsáhlé pátrání StB.

    Soudní řízení v roce 1983

    Jak to začalo

    Případ se rozběhl oficiální cestou – náměstek ministra vnitra ČSSR genmjr. JUDr. Miroslav Vaníček postoupil Krajské správě SNB, odboru vyšetřování StB v Hradci Králové, přípis Československé vládní komise pro stíhání nacistických válečných zločinců. Ten vycházel ze žádosti generálního státního zástupce NDR o právní pomoc ve věci občana NDR Heinze Bartha, podezřelého z nacistických zločinů a zločinů proti lidskosti spáchaných ve Francii a v Československu.

    Dožádání mimo jiné uvádělo, že se měl od poloviny dubna do května 1942 jako člen desetičlenného popravčího komanda zúčastnit šesti poprav provedených dle stanného práva na místě vzdáleném asi 4 km od ubytovacího objektu své jednotky u Pardubic.

    Místo poprav popsal jako větší přírodní terénní prohlubeň (údolí či kotlinu), ležící asi 4 km od ubytovacího objektu 3. záložního policejního praporu v Pardubicích. K trase uvedl, že vozidla 3. roty odbočila vlevo na zpevněnou silnici vedoucí kolem ubytovacího objektu – silnici směřující z Pardubic na Chrudim –, po ní jela zhruba 3 km, poté opět vlevo na nezpevněnou cestu, která asi po 1 km vedla přímo k místu poprav. O místní situaci obviněný vyhotovil náčrtek.

    Co Barth dále vypověděl

    Podle protokolů obviněný uvedl, že od poloviny dubna do května 1942 působil jako člen desetičlenného popravčího komanda a účastnil se šesti zastřelení provedených „podle stanného práva“ mimo Pardubice, obvykle v pozdních odpoledních hodinách. Struktura poprav podle jeho slov byla následující: v jednom případě 1 oběť, v dalším 4 oběti a ve čtyřech případech vždy mezi 8–10 oběťmi. Kromě toho měl v témže období sloužit jako uzavírací hlídka při dalším zákroku, který skončil zastřelením blíže neurčeného počtu osob. Jen za oněch šest poprav tedy jeho výpověď naznačuje minimálně 37–45 zavražděných; všechny akce se dle něj odehrály na jediném místě.

    Kresba popraviště jak jí nakreslil H. Bartha v roce 1981 pro Stazi, zdroj: https://www.abscr.cz/

    První prověrka místních archivů ale takové popravy v uvedeném čase a na uvedeném místě nepotvrdila. Dosavadní šetření naopak ukazovalo, že popravy československých občanů v Pardubicích probíhaly až po vyhlášení II. stanného práva (od 27. 5. 1942) a v ubytovacím objektu 3. záložního praporu Kolín (tzv. Zámeček). StB proto vytipovala a předvolala svědky k opětovnému výslechu a rozšířila pátrání po lokalitě odpovídající popisu „místo cca 4 km od ubytovny“.

    Vyšetřování StB

    Státní bezpečnost po obdržení žádosti z NDR rozběhla pátrání ve více liniích. Vyšetřovatelé prověřovali spisy a archivní fondy stanného soudu Praha, služeben Gestapa Kolín, Pardubice a Hradec Králové, krematoria v Pardubicích, záložního policejního praporu Kolín, policejního pluku Böhmen a velitele pořádkové policie Praha. Současně probíhalo terénní šetření v okolí Pardubic a opětovné výslechy svědků, jejichž úkolem bylo potvrdit nebo vyvrátit údaje z Barthovy výpovědi a jeho náčrtu místa popraviště. Jako klíčové se ukázaly především výpovědi svědků.

    Svědecké výpovědi: zaměstnanec krematoria Petr Plíhal

    Z výslechu zaměstnance pardubického krematoria Petra Plíhala vyplývá, že na začátku června 1942 byli všichni pracovníci předvoláni na pardubické Gestapo a podepsali prohlášení o mlčenlivosti. Téhož dne mu vedoucí Dalecký sdělil, aby se kolem 17. hodiny dostavil do práce – podle informace „od gestapáka“ se měly na Zámečku konat popravy a těla měla být spálena v krematoriu.

    Plíhal uvedl, že dostal příkaz uzavřít celý areál hřbitova a krematoria (všechna vrata na řetězy), zajistit, aby se uvnitř nikdo nenacházel, a připravit pece na spálení mrtvol; v té době se topilo koksem.

    „…na Zámečku se budou konat popravy a že popravení budou spáleni u nás v krematoriu… před 17 hod. musím projít celý objekt… a všechna vrata musejí být uzavřena na řetězy.“

    Tato výpověď zapadá do zjištění, že po 27. 5. 1942 (vyhlášení II. stanného práva) se v Pardubicích popravy přesunuly dovnitř areálu Zámečku a následně byly zpopelňovány v městském krematoriu.

    Podle spisu se těla převážela pouze ve spodních částech rakví, které byly později vycpávány, aby krev neprosakovala na silnici. Kremace probíhaly bez rakví – ty sloužily jen k převozu ze Zámečku do krematoria. Spalování začínalo okamžitě po převozu a často trvalo celou noc, aby do rána nezůstaly žádné stopy a běžné obřady neprozradily, co se odehrálo. Areál se po každé akci pečlivě uklízel. U všech spalování byli trvale přítomni příslušníci pardubického Gestapa, kteří dávali příkaz k provedení.

    Plíhal výslovně uvedl, že si nepamatuje žádné spalování popravených před červnem 1942. Podle něj by se bez přítomnosti gestapáků nic takového nemohlo uskutečnit.

    Svědecké výpovědi: kronikář Václav Mužík (Nemošice)

    Na začátku února 1982 byl kronikář obce Nemošice Václav Mužík navštíven orgány SNB a požádán, aby jako místní znalec pomohl objasnit, co se v okolí obce odehrávalo za války; byl seznámen s obsahem dožádání orgánů NDR.

    Ve své výpovědi uvedl, že na počátku druhé světové války vybudovaly německé jednotky v katastru Nemošic a sousedních Pardubiček vojenskou střelnici; terčovnice (cílový prostor) ležela na patě tzv. Nemošické stráně (dnes chráněná botanická lokalita). Územím protéká řeka Chrudimka (regulovaná roku 1928) a mezi stanovištěm a terčovnicí tehdy vedla dřevěná lávka přes řeku, zrušená na začátku 50. let.

    K čemu vyšetřovatelé došli

    Na základě předaných materiálů a Barthova náčrtku vyhodnotili vyšetřovatelé jako nejpravděpodobnější Nemošickou stráň – místo, kde bylo za války vybudováno střeliště a podle zjištění primárně využívané německou pořádkovou policií. Lokalita odpovídala jak terénnímu popisu „větší přírodní prohlubně“, tak i vzdálenosti cca 3–4 km od Zámečku a popsané jízdní trase (zpevněná silnice směrem Pardubice–Chrudim, poté odbočka vlevo na nezpevněnou cestu asi 1 km k místu).

    Dalším pátráním bylo identifikováno ještě jedno možné místo poprav a po výslechu svědka Mužíka také další pískoviště (písčitá jáma) v širším prostoru. Všechny tyto lokality byly následně porovnávány s trasovými údaji, dostupnými archivními zápisy a svědeckými výpověďmi.

    Mapa z pátrání Stb, zdroj: https://www.abscr.cz/

    Pracovní hypotéza StB v roce 1983 tak zněla: „Nemošická stráň“ jako hlavní kandidát, s tím, že druhé místo a „pískoviště“ zůstávají v roli záložních variant, dokud nebude možné provést přesnější identifikaci podle dalších svědectví či mapových podkladů.

    Tímto závěrem se pravděpodobně vyšetřování StB v 80. letech uzavřelo.

    Nesrovnalosti ve vyšetřování Stb

    Pokud se dnes podíváme na výsledky tehdejšího vyšetřování Československých úřadů, musíme doznat, že původní popis místa příliš nezapadá. Nejvíce nám prozradí letecký snímek z roku 1946, kde opravdu je vidět pravděpodobně objekt střelnice. Val je však zjevně jen u svahu jako jakási přehrada – nemá formu oválu kolem celého objektu. A také prostor není obestoupen pastvinou nebo polem ze všech stran – tj. u dostřelu je zalesněná stráň a na druhé stráně je řeka. Paradoxně není vidět ani zmiňovaná lávka přes řeku Chrudimku o které mluvil svědek V. Mužík – ta se snímcích objevuje až později kolem 1950.

    Nesrovnalosti ve výpovědích Heinze Bartha

    Zjištění, která StB shromáždila, sama o sobě nedokazují existenci popisovaného popraviště. Nabízí se proto otázka: proč by Heinz Barth u soudu uváděl takové údaje? Na první pohled si tak zhoršoval svou situaci. Trpěl poruchou paměti, pokoušel se strhnout pozornost na jiné činy nebo opravdu došel k pocitu viny a pokusil se vše objasnit?

    Tady na chvíli své úvahy zastavím – při zkoumání článku českého novináře Stanislava Motla mě zaujal tento odstavec: „Jeden z tehdejších vyšetřovatelů vzpomíná, že Barth nic nezatajoval, nevymlouval se na rozkazy nadřízených, zdůrazňoval svou vinu. Litoval svých činů a mluvil o pokání. Pomohl odkrýt některé neznámé skutečnosti, týkající se zejména událostí v Oradouru, ale třeba také u nás.“

    Zdroj: Lidovky.cz

    Spravedlnost pro Heinze Bartha?

    Jak už bylo řečeno, Heinze Bartha spravedlnost dostihla až v roce 1983. Zpoždění způsobila kombinace poválečného chaosu a nedostatečné identifikace: po válce byl veden jako nezvěstný a v NDR poté žil pod vlastním jménem bez větší pozornosti; první poválečné procesy (např. Bordeaux 1953) se týkaly jiných obžalovaných; teprve na přelomu 70. a 80. let přinesla nová vyšetřování a mezinárodní dožádání z Francie a ČSSR konkrétní důkazy a svědectví. V roce 1983 jej zemský soud ve východním Berlíně uznal vinným z válečných zločinů (Oradour i činy v Čechách) a uložil mu doživotí; roku 1997 byl ze zdravotních důvodů propuštěn a 6. srpna 2007 zemřel v Gransee.

    Památník Zámeček

    Barthova česká stopa se nejviditelněji pojí s pardubickým pietním územím Zámeček, zřízeným na místě bývalého nacistického popraviště, kde bylo od 3. 6. do 9. 7. 1942 zavražděno téměř dvě stě lidí z Pardubicka, Kolínska a Hradecka. Původní památník zde byl odhalen v roce 1949, pietní areál byl roku 1978 prohlášen národní kulturní památkou. V letech 2020–2021 prošel areál rozsáhlou obnovou a modernizací. Vznikla nová stálá expozice kombinující autentické svědectví místa s multimediálními prvky (včetně práce se zvukem a světlem) a nově upravené pietní území. Areál byl znovuotevřen na podzim 2021 a dnes slouží nejen tiché pietě, ale i vzdělávání – probíhají zde komentované prohlídky, workshopy pro školy a tematické přednášky.

    Při pohledu na Zámeček a nově odhalené informace se nelze ubránit otázce, zda by někde v jeho okolí opravdu nexistovalo i jiné, dosud neodkryté popraviště. Pokud by takové místo skutečně existovalo, zasloužilo by si alespoň malou připomínku – byť jen kámen, kříž nebo tabulku, která by uchovala památku těch, jejichž jména a osudy zmizely v mlze dějin.

    Výzva čtenářům

    Jste znalec místa, znáte rodinné příběhy a svědectví, nebo vlastníte jiné důkazy? Dejte nám prosím vědět na adresu info@signatura-n.cz.

    Použité zdroje

    • Archiv bezpečnostních složek (ABS), fond Vyšetřovací spisy StB, Hradec Králové, 325-71-8 – „Barth, Heinz“.
    • Bundesarchiv (BArch), spis B162/3996 – Ermittlungen gegen Heinz Barth.
    • Oradour-sur-Glane Memorial Centre, France – digitální archiv výpovědí a soudních dokumentů.
    • Národní archiv Praha – fond Ministerstvo vnitra, odbor pro stíhání válečných zločinců.
    • Lidovky.cz – Stanislav Motl: „Pokání popravčího Heinze Bartha“, 16. 8. 2007.
    • iROZHLAS.cz, 14. 8. 2007.
    • Aktuálně.cz, 14. 8. 2007.
    • Web Památník Zámeček Pardubice – oficiální stránky a tiskové zprávy 2020–2021.
  • Přepadení litoměřické věznice v roce 1949

    Přepadení litoměřické věznice v roce 1949

    Zapomenutým, a možná i záměrně utajeným příběhem z Litoměřic je bezesporu troufalé přepadení místní věznice, jehož cílem bylo osvobodit politické vězně. Událost se odehrála v roce 1949 a předcházela jí dlouhá řada příprav. Už v roce 1948 se manželé Charvátovi – Josef a Vlasta – postupně zaplétali do nebezpečné činnosti spojené s takzvaným Prokešovým pučem. Ten představoval ambiciózní, avšak neúspěšný pokus skupiny důstojníků a právníků o svržení nastupující komunistické moci. V čele stál major Květoslav Prokeš, který spolu s Jaroslavem Borkovcem a Rudolfem Hrbkem plánoval obsazení klíčových státních institucí – ministerstev, rozhlasu, vedení policie i armády – a nastolení nové vlády. K puči mělo dojít 17. května 1949, ale byl odhalen Státní bezpečností ještě před samotným začátkem. Organizátoři i desítky dalších lidí byli zatčeni a v následných procesech padly jak tresty smrti, tak mnohaleté tresty vězení. Prokešův puč je dnes vnímán jako jedna z nejvýznamnějších akcí protikomunistického odboje v poválečném Československu.

    Krůček za krůčkem

    Klíčovou postavou litoměřického příběhu se stala Vlasta Charvátová. Sama později vysvětlovala, že během manželovy nepřítomnosti na vojenské službě byla ve finanční tísni a navíc těhotná. V této situaci přijala do pražského bytu spolužačku Vlastu Kochtovou, která jí začala vodit různé známé. Charvátová přiznala, že se jich bála vyhodit – nejen kvůli jejich vlivu, ale i proto, že věděli o jejím poměru s Karlem Švarcem. Právě v té době se do života manželů postupně vplétala síť lidí, která je nakonec vtáhla do přípravy odbojové akce.

    Kochtová si do bytu vodila osobnosti, které tehdejší doba označovala za „inteligenci“. Objevoval se například doktor Svoboda, jenž ovládal pět jazyků, nebo špatně česky mluvící Anna Poláchová, která dávala hodiny angličtiny a francouzštiny. Nejvýraznější byl však již zmíněný pan Švarc, muž, který o sobě tvrdil, že je odborníkem v oblasti dřeva a měl mít časté schůzky v pražské kavárně Demínka, kde se údajně stýkal s jakýmsi majorem. Několikrát přespal přímo u Charvátových, protože Kochtová předstírala, že v hotelu není možné získat pokoj.

    Zapojení pana Charváta

    Tyto nečekané návštěvy však neunikly pozornosti Josefa Charváta, když se během jedné ze svých vojenských dovolených vrátil domů. Situace ho rozhořčila a požadoval, aby podobným setkáním byl okamžitě konec. Nakonec byl ale přemluven – nejen svou manželkou a Kochtovou, ale také samotnými hosty – aby jejich pobyt ještě dočasně strpěl. Z původně krátkodobé tolerance se však stal stav trvalý.

    Josef Charvát na vojenské službě

    Kokain?

    Z vyšetřovacího spisu je patrné, že se u Charvátových se dveře doslova netrhly. V jejich bytě se střídala pestrá směsice lidí – od studentů a učitelů až po osoby nejasného původu. Zajímavostí je, že se v této společnosti údajně objevoval i kokain. Jeden z hostů drogu nejen poptával, ale dokonce nabízel k odkupu v množství, které působilo až neuvěřitelně – půl kilogramu.

    Zlom nastal ve chvíli, kdy se začaly objevovat hovory o chystaném převratu. Vlasta Charvátová ve své výpovědi uvedla, že v posledních dnech před zatčením několikrát zaslechla rozhovory neznámých mužů, kteří hovořili o přípravě převratu v Československu. Přesný plán neznala, zaznamenala však, že padaly úvahy o zapojení ozbrojených jednotek a naděje, že se k odporu připojí i veřejnost. Převrat měl proběhnout bez násilí – tedy bez střelby.

    Cesta do Litoměřic

    Posledního dubna 1949 se u Charvátových objevil poručík Eda. Vyprávěl, že se pokusil přejít státní hranici, byl však dopaden a uvězněn v litoměřické věznici. Odtud se mu podařilo spolu s dalšími vězni uprchnout. Žádal proto o starší oblečení pro sebe i své spoluvězně. Josef Charvát mu dal své starší sako a oblečení mu poskytl i Karel Mařík. U Charvátových se Eda zdržel přibližně dvě hodiny, než odešel s tím, že míří na Moravu.

    Dne 2. května 1949 po zavření domu dorazil k Charvátovým jistý muž jménem Hodný z Vinné u Litoměřic. Chtěl mluvit s Edou Maňákem. Přinesl zprávu, že všichni tři jeho bratři byli vězněni v Litoměřicích pro pokus o ilegální přechod hranic. Útěk se podařil pouze dvěma z nich, zatímco prostřední bratr zůstal ve vězení.

    Následoval přesun na Litoměřicko a přípravy samotného přepadení věznice. „Jeden z těchto mužů mi dal pistoli ráže 6,35 mm a k ní čtyři náboje. Upozorňoval mě, abych řekla Vráťovi, aby tuto pistoli nezapomněl ve věznici, protože je na ni vystaven zbrojní pas. Slibovala jsem mu, že se sama postarám, aby se mu pistole v pořádku vrátila,“ uvádí výpověď.

    Ekrazit z Třebušína

    Dne 8. května 1949 bylo dohodnuto, že další spolupracovník jménem Zajíc odjede pravděpodobně do Třebušína, kde se měl sejít s místním adjunktem a jednat o chmelu. Oficiálně se jednalo o cestu „pro slíbený špek“. O den později se skutečně vrátil – přivezl s sebou plechovku sádla, zavřený špek, ale také několik tyčinek ekrazitu, zápalnou šňůru, rozbušky, 2000 korun a dokonce i lístek na maso.

    Přepadení věznice

    Samotné přepadení věznice proběhlo ve večerních hodinách 12. května 1949. Vratislav Polesný spolu s manžely Charvátovými, vyzbrojenými pistolemi a dokonce i válečky ekrazitu, se lstí dostali až do budovy. Vlasta Charvátová sehrála roli nositelky balíčku pro vězně a u vrátnice předstírala, že jej přináší. Jakmile dozorce otevřel dveře, byl okamžitě odzbrojen a zajištěn. Odbojáři pak s jeho klíči uzamkli vchod a zamířili k celu, aby osvobodili politické vězně. Situace se však rychle zkomplikovala – jednomu z dozorců se podařilo uprchnout a vyvolat poplach. Trojice se ocitla pod tlakem a snažila se dostat ven co nejrychleji. Vlasta Charvátová se ve zmatku ztratila v bludišti chodeb a narazila přímo na vězeňského strážného, který se ji pokusil zadržet. Vypjatá situace vyústila v to, že ho z bezprostřední blízkosti postřelila a následně se jí podařilo uniknout za ostatními.

    Převrat byl na spadnutí

    Po této nezdařené akci se Charvátovi vrátili do svého pražského bytu, kde nadále probíhaly přípravy na převrat. A tak ještě 16. května 1949:
    „V pondělí dne 16/5/49 bylo v našem bytě během dopoledne málo lidí, přišli až odpoledne, vlastně k večeru. Říkali, že čekají na instrukce, kam budou posláni, studovali plán Prahy. Při prvním pohledu do kuchyně jsem viděla plno zbraní a nábojů, které byly již volně rozloženy. Asi kolem 21. hodiny nastal nepředný ruch, když jsme se s manželem dotazovali na to, co se děje a co se připravuje, bylo nám řečeno, že zatím naprosto nic – že máme čekat, že nám další bude včas řečeno.“

    Zatčení

    Jenže na další pokyny už nikdo čekat nemusel. Manželé Charvátovi a ostatní přítomní byli zatčeni 17. května 1949 ve čtyři hodiny ráno.

    Při následném vyšetřování byla paní Charvátová pravděpodobně záměrně mystifikována tvrzením, že při akci usmrtila dva muže. Ve skutečnosti byl raněn jen jeden.

    Vlasta Charvátová po zatčení

    Trest smrti

    Trest smrti nakonec dostali Emanuel Čančík, Josef Charvát a Vratislav Polesný. U Vlasty Charvátové se komunističtí soudci spokojili s doživotním trestem. Stejně jako v jiných procesech následovala i zde smršť rozsudků odnětí svobody v různých délkách pro další účastníky případu.

    Velký otazník nakonec

    Kam zmizela Vlasta Kochtová? Zatím se mi nepodařilo, zjistit kam zmizela, nicméně ačkoliv je při výsleších jmenována zdá se, že nebyla vyšetřována.

    Zdroje:

    • Archivu bezpečnostních složek
    • MALLOTA, Petr. „Vše pro kamarády, čest a svobodu národa!“ Květoslav Prokeš a jeho role v protikomunistickém odboji. In: Paměť a dějiny. [online]. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, roč. XX, č. X, 20XX. Dostupné z: https://www.ustrcr.cz (datum citace: 23. 7. 2025).
  • Litoměřice 1945: příkop smrti

    Litoměřice 1945: příkop smrti


    V březnu roku 1945 vydalo nacistické velení v Litoměřicích rozkaz k vybudování protitankového příkopu o délce přibližně 1 km za účelem do posledních sil bránit Litoměřice před Rudou armádou. Příkop začínal u Želetic a pokračoval rovnoběžně s cestou z Litoměřic do Mlékojed. Práce na příkopu začaly 17. března 1945. K provedení tohoto úkolu byli nasazeni vězni z Malé pevnosti v Terezíně, vězni z koncentračního tábora Litoměřice (Richard-Werke) a také poslední obyvatelé terezínského ghetta.

    Během prací docházelo k různým násilným excesům, které si vyžádaly minimálně několik desítek mrtvých. O tom vypovídá i svědectví, že vězni vzhledem k nedostatku nářadí byli „zcela nesmyslně a sadisticky nuceni hrabat a odnášet hlínu holýma rukama“.

    Mgr. Tomáš Gol z Památníku Terezín mi prozradil zajímavé svědectví, ve kterém figuruje jistý západní zajatec podílející se na výkopových pracích. Ten údajně prohlásil v podobné smyslu:
    „Tento příkop by naše armáda překonala za dvanáct minut. Deset minut bychom se tomu smáli a za dvě minuty ho přejeli.“

    Ke střežení vězňů byli mimo jiné nasazeni mladí příslušníci Nachrichtenschule der Waffen-SS, školy, která byla v roce 1944 přeložena z Drážďan do Litoměřic s centrálou ve Vídni.

    Soud s Untersturmführerem Juliem Vielem v roce 2001

    Zločinu u Litoměřic jsem se začal více věnovat po přečtení článku o soudním procesu s bývalým příslušníkem SS Juliem Vielem, který probíhal v Německu v roce 2001. Je pozoruhodné, že soud se konal s tak dlouhým časovým odstupem a že Viel byl usvědčen svým bývalým kolegou, příslušníkem SS Nachrichtenschule, Adalbertem Lallierem.

    Julius Viel
    Zdroj: https://www.memoiresdeguerre.com/article-viel-julius-39383888.html

    Proces s bývalým důstojníkem SS Juliem Vielem začal 4. prosince 2000 u soudu v Ravensburgu a skončil
    4. dubna 2001 odsouzením k dvanácti letům vězení. Viel byl zatčen v říjnu 1999 za podezření z účasti na vraždě sedmi židovských vězňů v březnu nebo dubnu 1945 při kopání protitankových příkopů. Podle obžaloby samotný čin trval přibližně čtyři minuty a Viel jej spáchal „z čisté touhy zabíjet“. Během procesu vypovídali historici jako experti a byli vyslýcháni i členové Waffen-SS, kteří tehdy střežili vězně.

    Mezi odborníky přizvané k soudu patřil také historik PhDr. Marek Poloncarz z Památníku Terezín, se kterým jsem měl možnost krátce o případu pohovořit.

    Julius Viel velel skupině vojáků Waffen-SS, kteří dohlíželi na stovky vězňů při stavbě protitankového příkopu poblíž Litoměřic. Během několika týdnů zahynulo rukou dozorců 180 osob. U několika obětí se podařilo určit i konkrétní pachatele. Nepřímým důkazem proti Vielovi byl tzv. černý deník, do něhož mohl jeden z hlavních vězňů v táborové administrativě zapisovat pohyb vězňů a jejich úmrtí.

    Informace shromážděné během vyšetřování odpovídaly výpovědi očitého svědka z řad Waffen-SS, Ericha Rohlfinga, který už v roce 1964 poskytl svou výpověď policii. Tehdejší trestní řízení však bylo zastaveno.
    Až v roce 1998 vystoupil další bývalý člen SS, Adalbert Lallier, tehdy již kanadský občan a profesor ekonomie. Jeho rozhodnutí svědčit ve prospěch obžaloby bylo mimořádné – šlo o bývalého příslušníka represivního aparátu, který se dobrovolně rozhodl přispět k odhalení pravdy.

    Německý tisk často označoval soudní proces jako „poslední proces s nacistickým zločincem“ a věnoval velkou pozornost jak osobnosti obžalovaného, tak i klíčového svědka. Julius Viel byl líčen jako člověk, který po válce vedl navenek spořádaný život – pracoval jako novinář a angažoval se v místní politice. Kontrast mezi jeho poválečnou kariérou a válečnými zločiny silně rezonoval v německé společnosti a opět otevíral diskusi o kolektivní vině a historické odpovědnosti.

    Julius Viel
    Zdroj: https://kugelbergverlag.de/taeter-helfer-trittbrettfahrer-band-9

    Na základě svědeckých výpovědí a dalších důkazů byl Julius Viel v roce 2001 odsouzen k dvanácti letům vězení za sedminásobnou vraždu spáchanou při kopání protitankového zákopu u Litoměřic. Zemřel v roce 2002, krátce po nástupu do výkonu trestu, na rakovinu plic.

    Oběti Julia Viela

    Jména obětí se mi paradoxně podařilo získat až díky televiznímu dokumentu s Adalbertem Lallierem. Údaje jsem následně doplnil o informace z databáze Památníku Terezín.

    JménoNarozenNárodnostVězněn
    Baruch, Joshua25. 11. 1921RusMalá pevnost
    Friedmann, Robert5. 11. 1899 Haft
    Kaufmann, Wilhelm9. 9. 1915, Bratislava Malá pevnost
    Kras, Ladislav1.9. 1902 
    Schütz, Viktor1.7.1896 
    Severin, Vlastimil15.12.1896 
    Stern, Viktor18.9.1896 

    Baruch, Friedmann a Kaufmann mají v záznamech PT uvedeno ono děsivé „Příčina/důvod odchodu: smrt“ a „Datum odchodu: 19. 3. 1945“. Lze tedy předpokládat, že k vraždám došlo právě 19. března 1945.

    Erich Rohlfing a vyšetřování v roce 1964

    Vyšetřování těchto zločinů mimo území naší republiky probíhalo už v roce 1964 na základě informací poskytnutých jistým svědkem. Dobrovolným svědkem byl Erich Rohlfing (narozen 1925), člen
    SS Nachrichtenschule v Litoměřicích, který se v opilosti přihlásil na policii jako pachatel několika zločinů. Přiznal, že na pokyn svých nadřízených se pokusil zabít jednoho z vězňů, jenž kopal protitankový zákop, a zároveň označil Julia Viela jako vraha sedmi židovských mužů.

    Při prvním výslechu byl údajně pod vlivem alkoholu a zaměnil několik skutečností, čehož se později pokusili využít další účastníci řízení k jeho diskreditaci. Rohlfing se také snažil vyrovnat se s vlastní vinou:
    „Na otázku vyšetřovatele, zda jeho výpověď nyní uklidnila jeho svědomí, obžalovaný spontánně odpověděl ‚ano‘. Na otázku, zda by věc oznámil policii, kdyby byl střízlivý, odpověděl, že už by ji znovu neoznámil, ale chtěl případ uzavřít, to znamená, že chtěl přispět k tomu, aby byla vykonána spravedlnost.“

    Na Rohlfinga, který tuto záležitost oznámil, bylo naopak zahájeno vyšetřování, protože byl podezřelý z vraždy. Nakonec však bylo od tohoto obvinění rovněž upuštěno, protože „vraždu nelze subjektivně prokázat.

    Adalbert Lallier

    Adalbert Lallier
    Zdroj: https://collections.ushmm.org/search/catalog/irn36914

    Adalbert Lallier byl bývalý člen jednotek Waffen-SS, narozený v Maďarsku, který se po válce usadil
    v Kanadě, kde působil jako profesor ekonomie na univerzitě v Montrealu.

    V roce 1998 veřejně vystoupil jako klíčový svědek v případu válečného zločinu Julia Viela, kterého obvinil
    z osobní účasti na popravě sedmi židovských vězňů u Litoměřic v roce 1945. Jeho svědectví – výjimečné tím, že pocházelo od bývalého spolubojovníka – přispělo k opětovnému otevření případu a k Vielovu odsouzení v roce 2001.

    Adalbert Lallier
    Zdroj: https://x.com/isabellecraig/status/1030814881094750208

    Lallier své vystoupení vnímal jako morální povinnost a osobní vyrovnání s minulostí.

    Dokument o Adalbertu Lallierovi

    Vyšetřování českými úřady těsně po válce

    Po určitém čase mě napadlo zamyslet se nad tím, jak dobře byli tito váleční zločinci známí českým vyšetřovacím úřadům. Opravdu se spravedlnost začala prosazovat až v roce 2001? Byly tyto vraždy zastíněny jinými, národně vnímanými symboly perzekuce, jako byly události v Terezíně, Lidicích, Ležákách, Leštině a na dalších známých místech? Myslím si, že i dnes je povědomí o tomto konkrétním zločinu mizivé – většina obyvatel Litoměřic vůbec netuší, co se zde tehdy stalo.

    Pojďme se podívat na několik vyšetřovacích spisů. Hned první vzpomínka pamětníka mě šokovala:

    „V pátek 16. března 1945 se vracelo 22 nemocných vězňů o něco dříve z práce na zákopech u Litoměřic. Důstojnická škola, která pro nedostatek „postů“ na tuto novou komandýrku držela dozor nad vězni, měla příšernou pověst, /postřílela/ během několika dní téměř všechny lidi, kteří byli z Malé pevnosti. V zákopech 5 m širokých, 3 m hlubokých – prý protitankových – vyrážela spodem voda. Bývalo jí nad kolena a tam museli Židé pracovat. Když se klepali zimou, museli tancovat v té vodě, zpívat jakousi židovskou hymnu a bít se navzájem. Kdo již umdléval, byl mu dovolen odpočinek na břehu zákopu. Potom mu byl dán rozkaz utíkat a zezadu byl zastřelen. V uvedený den takto zahynuli první tři, několik jich bylo těžce ztloučeno, další dny zastřelených přibývalo, konečně kromě 3 či 5 nosičů mrtvol zahynuli všichni – jistě se Pinda bude také na to pamatovat. 16. března 1945 jsem ho viděl, jak se svými příslušníky si prohlížel 15 až 19 set k smrti, „zákopníků“, po jejich návratu. Na kraji útvaru leželi na nosítkách, zubožení a z hrůzy zastřeleni.“

    Ve spisech se objevují i další svědectví, která svědčí o systematické likvidaci vězněných:

    „Když jsem pracoval na vykopávkách zákopů s ostatními vězni, stalo se jednou, že jsme byli připraveni k odchodu. Velitel stráží však přikázal, abychom se vrátili, a museli jsme naskákat do zákopů, v nichž bylo 50–60 cm vody. Byli jsme úplně promočení. Kdo váhal, byl strážci do zákopu sražen. Po vyjití na druhou stranu jsme museli opět skákat zpět.
    Mnoho vězňů následkem tohoto jednání onemocnělo – dostali horečky, zápaly plic – a protože lékařská péče prakticky neexistovala, mnozí zemřeli. Naopak ti, kdo se hlásili nemocní a zůstali na cele, byli dozorcem Roykou vyhnáni ven a nuceni k práci.“

    Další svědectví přímo pojmenovává viníky (není jediné):

    „K takovým vraždám ze strany ostrahy docházelo několikrát denně. Sám jsem viděl, že tímto způsobem bylo zavražděno asi 50 vězňů. Ostrahu prováděli vojáci z litoměřické poddůstojnické školy a dozorci z terezínské Malé pevnosti.“

    A jiné vzpomínky uváděly konkrétní situace:

    „Koncem dubna 1945 chodilo na výkopové práce kolem Litoměřic asi 500 vězňů z TMP (Terezínské Malé pevnosti). Hlídala je jednotka SS – nějaká škola SS z Litoměřic, složená ze samých mladých chlapců. Dělali si z vězňů živou střelnici – osobně jsem viděl, jak bylo v mém úseku zastřeleno asi 12 vězňů. Z dozorců z TMP jsem poznal Malotha.“

    Děsivý je i výslech velitele Malé pevnosti Heinricha Jöckela zváného Pinďa, který byl zneklidněn vysokým počtem mrtvých:

    Otázka:
    V březnu 1945 bylo asi 2000 vězňů vysláno na zákopové práce u Litoměřic. Vězni neměli potřebné nářadí, museli hrabat holýma rukama, byli týráni a stříleni. Denně zemřelo až 47 vězňů. Co na to odpovíte?

    Odpověď:
    Asi koncem března nebo začátkem dubna 1945 mě kontaktoval velitel SS Nachrichtenschule z Litoměřic Kemper a požádal mě o vyslání asi 2000 vězňů. Po schválení vězni docházeli denně zpět do Terezína.
    Po zjištění, že dochází k denním úmrtím, jsem vyslal Hohause na inspekci. Hohaus zjistil, že vězni byli údajně zastřeleni při pokusu o útěk. Informoval jsem Prahu – dr. Görkeho – který řekl, že v případě útěku nelze nic dělat.
    Po několika dnech jsem kontaktoval SS Nachrichtenschule s oznámením, že vězni už nebudou k pracím přidělováni. Zákopy byly nakonec částečně dokončeny ženisty z Litoměřic.“

    Spis signatury 325-164-4 jmenovitě uvádí podezřelé z válečných zločinů: Paula Feustela, Heinze Barthela, Erwina Langeho, Herberta Teufla a další.

    Díky těmto vyšetřovacím spisům dnes známe i další konkrétní jména pachatelů a podrobnosti případu. Zvláštní pozornost si vysloužil brutální esesák přezdívaný „Zrzek“, později identifikovaný jako Arnošt Pampl. Podle svědectví Rudolfa Žabky například rozsekl jednomu z vězňů hlavu polní lopatkou a dalšího zastřelil, protože si zapomněl na latříně opasek. Jiného vězně ubil ranami do boku při sadistickém „trestání“ promrzlých.

    Aktualizace: V původním znění článku jsem uvedl další podezřelou postavu zločinecké stráže jménem Arnošt Pampl s přezdívkou „Zrzek“. Podle svědectví Rudolfa Žabky se měl například dopustit brutálního násilí – rozseknout jednomu z vězňů hlavu polní lopatkou, jiného zastřelit kvůli zapomenutému opasku a dalšího ubít při sadistickém „trestání“ promrzlých. Rudolf Žabka tvrdil, že se s Pamplem znovu setkal ve věznici v Leopoldově a poznal ho podle obličeje i chování.

    Dodatečně jsem ale zjistil, že už Státní bezpečnost v 60. letech o minulosti Arnošta Pampla vážně pochybovala. Snažila se ověřit, zda skutečně působil jako dozorce v Malé pevnosti, a narazila na zásadní rozpory. Vyšlo najevo, že Pampl byl po válce odsouzen za udání Václava Brože – toho nechal zatknout za údajnou distribuci letáků, nastrčených patrně Pamplovou rukou, a Brož později zahynul v koncentračním táboře. Pampl také figuroval jako člen kolaborantské organizace Vlajka.

    Zásadní však je, že podle záznamů nebyl Pampl veden jako dozorce v Malé pevnosti, nýbrž jako vězeň – a to od 9. února 1945 do 6. dubna 1945, kdy byl propuštěn. Ve spisech se objevuje i interpretace, že mohl být do pevnosti nasazen jako informátor či špion Gestapa. Vypovídal proti němu i jiný vězeň, který tvrdil, že ho Pampl eskortoval z Pardubic do Terezína. Celá jeho role tak zůstává nejasná a je možné, že šlo o osobu, která vědomě zkreslovala svou minulost.

    Vyšetřování StB v 60. a 70. letech

    Je patrné, že lov na nacisty probíhal i v 60. letech – nejen v zahraničí, ale i na našem území. Bohužel kvůli rozdělenému světu a složité mezinárodní situaci byla tato snaha často marná.

    Například závěr práce StB v Ústí nad Labem z 28. prosince 1971 uvádí:

    „Uváděný referát byl zaveden do náplně zdejší KS–SNB v roce 1967. Bylo vycházeno z rozsáhlé působnosti a aktivity nacistických organizací v tzv. Sudetech, z množství koncentračních, zajateckých a jiných táborů, jakož i transportů smrti přes Severočeský kraj. Nacisty vybudovaná zařízení a opatření měla za následek násilné i hromadné usmrcování lidí.
    V problematice je hlavním úkolem vyhledávat a dokumentovat nacisty spáchané zločiny, hlavně vraždy dle § 219 tr. zák.
    Přestože do konce června 1971 byl orgán přechodně zařazen do zvláštní skupiny náčelníka KS–SNB „Pomník“, byly v uplynulém období roku 1971 zpracovány následující materiály:

    1. Vraždy páchané býv. příslušníky Nachrichtenschule der Waffen-SS Litoměřice pro § 219 tr. zák.“

    Na základě tohoto šetření bylo shromážděno album obsahující fotografie 36 příslušníků
    SS Nachrichtenschule, z nichž bylo svědky označeno deset osob.

    Podobné závěry se ve spisech ze 60. let objevují opakovaně.
    Zatím se mi však nepodařilo získat seznam těchto jmen ani zmíněné fotografie.

    Koho měla StB v hledáčku

    Zatím se mi podařilo ověřit, že mezi hledanými osobami byli Arnošt Pampl, Erich Rohlfing
    a především Julius Viel.


    Kde byl onen protitankový příkop?

    Zákop byl vybudován před Litoměřickou rovinou ve směru na Terezín. Pravděpodobně měl sloužit
    k uzavření přístupu k mostu a silnici mezi Terezínem a Litoměřicemi prostřednictvím protitankového uzávěru.

    Zde na tom to místě zahynulo v roce 1945 několik desítek lidí (jakoby se na ně zapomnělo).

    Profil příkopu je přes okolní zástavbu dodnes patrný…

    Tento obzor měl příkop bránit.

    Pohled na příkop od „Terezína“.

    Kde sídlila SS Nachrichtenschule v Litoměřicích?

    Nejpravděpodobnějším místem sídla SS Nachrichtenschule v Litoměřicích byla budova dnešní základní školy v ulici Na Valech. Tento závěr vychází jednak z mapky uvedené v brožuře o osvobození litoměřického koncentračního tábora z 60. let, jednak z informací získaných od odborníka v daném oboru.

    Dnešní situace:

    Budova základní školy na Valech

    Update: V roce 2019 vznikla na serveru axishistory.com diskuze ohledně lokalizace školy Nachrichtenschule. Dotaz založil uživatel s přezdívkou Martti Lenz, který nabídl čtyři možná místa doplněná fotografiemi. Neuvěřitelnou shodou okolností se do diskuze zapojil i uživatel John P. Moore, který uvedl, že konzultoval lokalizaci se svým přítelem Dr. Adalbertem Lallierem. Právě Lallier měl jednoznačně potvrdit, že škola sídlila na místě číslo 2 – tedy v budově v ulici Na Valech.

    V této diskuzi bylo uvedeno, že jedním identifikačním znakem, který Adalbert poznal, je vstupní brána objektu.

    Zdroje:

  • Superkomunista díl 1: Jan Masaryk a Augustin Schramm

    Superkomunista díl 1: Jan Masaryk a Augustin Schramm

    Dnes je 25. února, den, který se nesmazatelně zapsal do československé historie, den, kdy před 77 lety, v roce 1948, se v Československu odehrála událost, která zásadně ovlivnila směřování země na více než čtyři desetiletí – komunistický puč. Klíčovými postavami této doby byli nejen vrcholní představitelé KSČ v čele s Klementem Gottwaldem, ale i další aktéři, jejichž role v tehdejších událostech je dodnes předmětem debat.

    V nedávné době jsem zaznamenal veřejnou diskusi badatelky Václavi Jandečkové a Jaroslava Mareše na téma záhadné smrti Jana Masaryka. Zaujal mě nápad použít neinvazivní metodu pro posun případu prozkoumání těla Jana Masaryka bez fyzické exumace. Metodu používá například spolek Naše historie na zkoumání slavných českých hrobek jako je hrobka Petra Voka. Ale v závěru diskuse mě zaujal dotaz na Augustina Schramma a jeho roli v případu Jana Masaryka. Jméno během konfrontace k tématu nezaznělo, ale mě přišlo důležité.

    Přiznám se, že téma smrti Jana Masaryka je velmi exponované a důkladně prozkoumané, necítím se být odborníkem. Rád bych v tom to díle „Superkomunista“ předložil jen střípek, který spíše poukazuje na složitost věci a neznámý a záhadný příběh mladého muže, jehož pravdivost zůstává nejasná.

    Jan Masaryk – demokrat v pasti

    Jan Masaryk, syn prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka, se v roce 1948 ocitl v neřešitelné situaci. Ačkoli byl ministrem zahraničí v komunisty ovládané vládě, jeho politická orientace byla prozápadní. Po únorovém puči se rozhodl zůstat na svém postu, což mnozí interpretují jako pokus zachránit, co se dalo.

    Jan Masaryk – zdroj wikipedia.org

    Jen několik týdnů po převratu, 10. března 1948, byl nalezen mrtev pod oknem svého bytu v Černínském paláci. Oficiální zpráva hovořila o sebevraždě, ale dodnes existují silné indicie, že byl zavražděn. Podezření padá nejen na československé komunisty, ale i na sovětskou NKVD, či dokonce Britskou rozvědku.

    Kdo byl Augustin Schramm?

    Augustin Schramm byl vysokým funkcionářem KSČ a agentem sovětské NKVD. Před válkou působil v komunistickém exilu a po návratu do Československa sehrál klíčovou roli v organizaci partyzánského hnutí a politické propagandy. Po únoru 1948 se podílel na upevňování moci komunistů, přičemž se spekuluje, že měl informace o podílu NKVD na odstranění Jana Masaryka.

    Augistin Schram – zdroj wikipedia.org

    Schramm byl 27. května 1948 zastřelen ve svém pražském bytě. Oficiálně byl za jeho vraždu obviněn a popraven Miloslav Choc, ovšem okolnosti Schrammovy smrti vyvolávají spekulace o tom, že mohl být odstraněn právě proto, že věděl příliš mnoho o zákulisních intrikách únorového převratu.

    Superkomunista

    Jaromír Poláček se narodil 31. 3. 1926. Jeho příběh je fascinujícím symbolem tehdejší doby, plné paradoxů a politických machinací, což však také vyvolává pochybnosti.

    Jako velmi mladý (udává, že už v 16 letech) se pravděpodobně zúčastnil protinacistického odboje. Během tohoto odboje se seznámil s Augustinem Schrammem, který ho později jako komunistu úkoloval.

    Po válce bylo jeho hlavním úkolem infiltrovat se do různých mládežnických organizací spojených se sociální demokracií a také odhalovat působení novodobých partyzánů. Tato doba byla poznamenána vnitřními boji uvnitř komunistické strany, a tak se v rámci hledání třídního nepřítele ocitl J. Poláček v červnu 1949 ve vazbě v rámci procesu „Janko a spol. z Liberce“. Zažil tak zvláštní situaci tohoto období a ve vazbě strávil dva roky, aniž by ho kdokoli skoro vyslechl.

    Jednalo se o situaci, která eskalovala v roce 1955, kdy ministr vnitra Rudolf Barák upozornil na to, že jsou věznice plné komunistů, které nikdo ani nevyšetřuje, nebo jsou odsouzeni k nepřiměřeným trestům (popsáno jest třeba v podcastu Přepište dějiny: https://talk.youradio.cz/porady/prepiste-dejiny/komunisticke-samovysetreni-1). Proto se 30. července 1951 J. Poláček podle vzoru komunistické sebekritiky uchýlil k sebepřiznání a postupně vytvořil dva dokumenty, které měly dohromady 461 stran.

    V těchto „výpovědích“ uvádí neuvěřitelné příběhy plné jmen, ale i například popisu nacistické technologie (např. zamlžování Dlouhé louky nebo plynovod do podzemní továrny Richard). Je velká otázka, čeho se Poláček ve svém věku mohl účastnit, pokud vezmeme v úvahu, že v roce 1945 mu bylo pouhých 17 let, nebo zda jeho výpověď představuje zápis informací, které byl schopen v tak mladém věku načerpat až skoro autistickým způsobem. Faktem je, že údajů jako jména a data je v jeho spise nepředstavitelné množství, takže si je snad ani nelze vymyslet. Ve spisu je snad vše, co by mohlo být hodno agenta 007 pod taktovkou frakce komunistické strany. A tak se dozvíme, že J. P. byl například u výroby protinacistických letáků v Berlíně organizací Rudý prapor. Že koncem války byl na Litoměřicku a zavraždil agenta IS, která usilovala o vyhození labských mostů. Nebo, že pomáhal sabotovat budovaný plynovod do podzemní továrny Richard. Či popsal udavače parašutistů z obce Lbín.

    Po květnu 1945 uváděl, že pomohl zachránit snad celou Ruzyni, ačkoli zde nebyl vítán. Proto se vydal zpět na Osek, kde znovu samozvaně sjednával „pořádek“ na němcích.

    Následně popisuje události po válce, ve kterých se objevuje velké množství jmen a detailů včetně informací o Slánském nebo Gottwaldovi. Ale především jména spojená s poválečným pártyzánstvím.

    Nyní se také dostaneme k onomu střípku ve spojení s J. Masarykem, protože v archivu lze dohladi i tuto informaci ze složky MNB-11 Šváb Karel: „Poslední úkol, který POLÁČEK od ŠRAMA dostal, byl dne 9. 11. 47 týkající se Jana MASARYKA. Tento úkol se POLÁČEK zdráhal splnit a týž den se nechal zatknout na základě zatykače, který byl na něho vydán v Liberci pro obvinění z podvodu.“. Zde je potřeba upozornit, že tento závěr nevyslovil J. Poláček, ale pravděpodobně vyšetřující.

    Nicméně sám Poláček ve svém díle vypověděl o Janu Masarykovi toto:

    „Dále jsem hovořil s Karlem Kučerou o tragické smrti bývalého československého ministra Jana Masaryka. Karel Kučera říkal, že prý se všeobecně říká, že na jeho smrti nese vinu maj. Gustav Schramm. Tento názor prý měl Karel Neumann. Karel Kučera dále říkal, že by to sám připustil. Prý mluvil s maj. G. Schrammem počátkem března 1948 – bylo to v době, kdy se vrátil Jan Masaryk z Paříže – a maj. G. Schramm prý byl silně zaujat proti Janu Masarykovi a říkal prý, že jest nutné ho odstranit, poněvadž by mohl vážně ohrozit další vývoj politické situace v Československu. Karel Kučera“

    Poláček tak byl velmi zvláštní člověk disponující informacemi, které snad nemohl mít normální smrtelník. Je možné, že všechny tyto údaje Poláček získal třeba z tisku? Těžko říci. Statní policie ho často nebrala vážně a snažila se ho mírným způsobem uklidit. Mezi takové pokusy byl například tento návrh:

    „Navrhuji:

    Při trestním řízení, aby byl odsouzen nejvýše k takovému trestu, který by měl již odpykán vazbou, případně osvobozen. Jelikož je odveden a má narukovati, podati informace příslušnému voj. útvaru s tím, aby Poláčkovi – Oseckému byla věnována náležitá péče, aby se zbavil představ o svém poslání a bylo mu ukázáno, že lidí s jeho vzděláním a znalostmi je potřeba ve stavitelství a v jiných odvětvích pracovního procesu.“

    Závěr

    Osud Jaromíra Poláčka je fascinující ukázkou toho, jak se v poválečném Československu prolínaly osobní ambice, ideologie a temné machinace bezpečnostních složek. Ačkoli ho mnozí považovali za fabulátora, některé jeho informace se ukázaly jako pravdivé, či alespoň částečně podložené. Přesto zůstává otázkou, nakolik byl Poláček skutečně zasvěceným informátorem a nakolik pouze produktem chaotické doby, ve které se pohyboval.

    Naco se soustředíme příště

    Přestože vyšetřovatelé StB označovali Poláčka za hochštaplera, mnoho informací, které uvedl, se zakládá na pravdě. Často né na 100%, ale i tak jde o zajímavé a doložitelné údaje. Dozvíme se tedy jak to bylo se sabotování plynovodu do podzemní továrny Richard, nacistický systém protiletecké obrany v Krušných horách, „jak to bylo“ s parašutisty ve Lbíně a odhalíme i jeho boj proti novodobím partyzánům a v této souvislosti vyvrátíme jedinou zmíňku na internetu o jeho osobě jako o novináři.

    Obecná prosba

    Nejčastěji se zaměřuji na případy, které nejsou veřejně známé. Pokud by kdokoliv měl přínosnou informaci, budu vděčný za její sdílení. Pište prosím na info@signatura-n.cz

    Zdroje:

  • Lidové sady v Liberci – Podzemí, které zajímalo i StB

    Lidové sady v Liberci – Podzemí, které zajímalo i StB


    Při nedávné návštěvě liberecké ZOO jsem nemohl přehlédnout impozantní budovu Lidových sadů. Zaujala mě nejen svou architekturou, ale i probíhající stavební úpravy v jejím okolí. Vzpomněl jsem si na příběh, na který jsem kdysi narazil, a zvědavost mě přiměla dohledat, zda se od té doby podařilo zjistit více. Nejsem z Liberce, takže mi často uniká aktuální dění ve městě, a proto jsem začal hledat nejnovější články spojené s místem. První článek, na který jsem narazil, mě okamžitě zaujal a podnítil moji zvědavost: https://liberecky.denik.cz/zpravy_region/lidove-sady-rekonstrukce-objeveni-krytu.html

    Podle něj byl při rekonstrukci objeven údajný letecký kryt. Kryt, o kterém jsem tolik četl. Velmi mě to potěšilo a už jsem plánoval napsat Ivanovi Rousovi, největšímu odborníkovi na liberecké podzemí, abych zjistil, zda byl objev zdokumentován a jestli se plánují další průzkumy. Ale pak jsem otevřel druhý článek: https://www.idnes.cz/liberec/zpravy/protiletecky-kryt-sal-lidove-sady-badatele.A240925_150428_liberec-zpravy_jape. Zde se píše, že šlo o planý poplach. Záhadný kryt pod budovou nebyl potvrzen—objevené prostory jsou jen vodovodní či kanalizační šachty. Kryt o délce 45 metrů by se měl nacházet pravděpodobně pod parkem nebo částečně pod zahradou kulturního centra.

    O prostory se zajímala i StB

    Proč to všechno tolik zajímá badatele i veřejnost? Důvodů je hned několik. V roce 1965 se totiž o podobné prostory zajímala samotná StB. Existovalo podezření, že šachty zasypané těsně po válce nebyly nikdy důkladně prozkoumány. Mohlo se v nich skrývat něco cenného nebo tajného. Ale zároveň šlo o snahu najít nové prostory vhodné jako protiatomové kryty v době studené války.

    Svědectví „zahradníka“

    Zásadní roli v tomto pátrání sehrál Jaroslav Šenk, narozený 16. 8. 1900, české národnosti, bytem Liberec V., Poutnická 15, který 22. 5. 1945 nastoupil jako vedoucí zahradnictví v Liberci. Mimo jiné úkoly obdržel od tehdejšího předsedy Správní komise Čapka příkaz, aby zajistil zaházení různých vodních bašt (po obou stranách budovy divadla, na Sokolovském náměstí ap.) zákopů a krytů. Z krytů nejrozsáhlejší byl právě uváděný v Lidových sadech. S. Šenk si pamatoval přibližné místo v zahradě uvedeného objektu, kde byla betonová chodba, kterou zavezli. Po jedné straně chodby byly několikeré ocelové dveře, které však neotevřeli z obavy, že by mohly být zaminované, či jinak zabezpečené proti vniknutí. Předpokládá, že dveře po odchodu Němců zůstaly neotevřeny.

    Podobně vypověděl topič

    Jinde se ve spisu píše: „Při plnění úkolu ve směru civilní obrany v Liberci dne 22. 5. 1965 bylo mi sděleno s. mjr. CO Brázdou ze štábu okresu CO, že pod restaurací ‚Lidové sady‘ (Dům kultury a oddechu) v Liberci je zasypán velký kryt z doby okupace o rozměrech 50 m x 60 m. Tento kryt sloužil údajně jednotkám SS a byl velmi dobře vybaven. Podle vyjádření přímého účastníka, jehož znají pracovníci ONV – odb. průmyslu v Liberci – ještě několik dní před koncem války se do krytu něco ukrývalo a pak se teprve přístupy zasypaly pískem. Jsou domněnky, že se do krytu svážel archivní materiál.“

    Hledali pomocí bagrů

    Ministerstvo vnitra tehdy zahájilo rozsáhlý průzkum s pomocí bagrů, ale výsledky byly negativní. Ve dnech 22. až 24. září 1965 byl proveden na označeném místě svědkem Šenkem průzkum pracovní skupinou z TPO Ústí o počtu 1-10členná obsluha autorypadla. Průzkumu se zúčastnili zástupci MNV, ŠTK, OO-MV, KS-MV a Šenkl. Průzkum byl prováděn hloubením jam autorypadlem až do hloubky 1,5-2 m na úroveň tvrdého podkladu. Výsledek průzkumu je negativní, pouze v místě „A“ byla nalezena obezděná jáma o rozměrech cca 1,5 x 6 m o hloubce 2 m, která mohla sloužit jako jímka nebo sklad PHM v sudech. Vzhledem k negativnímu výsledku byl svědek Šenk ve svém přesvědčení o místě úkrytu zklamán, ale přesto uváděl, že si je zásypem vstupů dobře pamatuje, neboť na jeho konci byly 2 závěry a postranní 3-4 pancéřové dveře. Místo vstupu označené svědkem je v náčrtku označeno písmenem „B“.

    Co se obecně ví o krytu v Lidových sadech?

    Ivan Rous, odborník na liberecké podzemí, mi kdysi napsal: „V Lidových sadech byl protiletecký kryt na zahradě restaurace. Byl hloubený, nikoliv ražený a měl podobu krytých zákopů. Jedná se v podstatě o betonové ‚vajíčko‘ stavěné ve výkopu a následně přikryté zeminou. Každopádně tyto kryty byly v zahradě tři: dvakrát sedmkrát lomený a jednou pětkrát lomený. Podrobné výkresy chybí, ale víme přesně, kde v zahradě byly.“

    (zdroj: https://bochumer-bunker.de/ot_bauweisen.html)

    Vymyslel si to zahradník? Nebo je lidská paměť po letech zkrátka zrádná?

  • Muži z papíru

    Muži z papíru

    Dnes si připomínáme 80 let od osvobození Osvětimi, místa, které se stalo symbolem jedné z nejtemnějších kapitol lidské historie. Toto výročí je příležitostí nejen k uctění památky obětí holokaustu, ale i k zamyšlení nad tím, jak důležité je nezapomínat a hledat spojení s minulostí. A právě takový pomyslný dotek historie jsem měl možnost zažít i já – i když jen prostřednictvím staré listiny a neúnavného pátrání po osudech těch, jejichž jména by jinak mohla upadnout v zapomnění.

    Před několika lety jsem na stránkách Romana Gazsiho Richard-1.com objevil zažloutlý, špatně čitelný list s čísly vězňů, který byl nalezen v podzemní továrně Richard v Litoměřicích.

    Nalezený list – zdroj Richard-1.com Další nálezy z podzemí najdete zde http://richard-1.com/nalezy-v-podzemi/nalezy-dokumenty.html

    Napadlo mě propojit čísla na listině s databází vězňů Památníku Terezín. Motivem byla touha dozvědět se více o jejich osudech. Po spárování čísel s databází jsem následně pátral po dalších informacích v archivu ve Flossenbürgu (gedenkstaette-flossenbuerg.de). A právě tam se začal rýsovat příběh, který mě hluboce zasáhl – příběh Adama Dembowského.

    Adam Dembowski byl polský student, kterého nacisté v roce 1940 ve věku pouhých 18 let transportovali z Tarnówa do Osvětimi. Patřil k prvnímu polskému transportu vězňů, kteří se stali prvními svědky hrůz v táboře, jehož jméno se stalo synonymem zla. Po čtyřech letech strávených v Osvětimi byl Adam převezen do Flossenbürgu a následně do Litoměřic. Jeho osud se však na rozdíl od mnoha jiných neuzavřel v táborové statistice – válku přežil.

    Adam v Osvětimi – zdroj http://www.chsro.pl/pierwszy-transport/lista.html#

    Pátrání mě dovedlo až k unikátním detailům. Zjistil jsem, že Adam měl bratra Mieczysława, který rovněž přežil válku. Na rozdíl od Adama se Mieczysław po válce vydal na zcela jinou cestu – stal se hercem. Objevil se například v seriálech Biała wizytówka (1986) nebo Dom (1982). Je fascinující, že oba bratři, navzdory peklu, kterým prošli, dokázali pokračovat v životech a každý zanechal svou stopu v dějinách.

    Díky rodokmenové aplikaci jsem také zjistil, že Adam zemřel v roce 1974 ve věku 52 let. Měl ženu Irenu a dvě děti. Jeho potomci žijí dodnes.

    Za každým číslem, za každým jménem, se skrývá jedinečný lidský osud.

    Zdroje: