Autor: PP

  • Heinz Barth „řezník z Oradouru“ o utajeném popravišti v Pardubicích

    Heinz Barth „řezník z Oradouru“ o utajeném popravišti v Pardubicích

    V srpnu 2007 proběhla českými médii krátká zpráva, že zemřel Heinz Barth, nechvalně proslulý příslušník SS spojený s masakrem ve francouzském Oradour‑sur‑Glane. V českém prostředí tehdy vzbudila největší pozornost otázka Barthova působení na území Protektorátu Čechy a Morava a míry jeho podílu na místních zločinech a represích.

    „Barth se ale účastnil taky vraždění v Čechách.“
    — iROZHLAS, 14. 8. 2007.

    „V Německu zemřel nacistický zločinec Heinz Barth. Jeho kariéra byla přitom spjatá i s Českem.“
    — Aktuálně.cz, 14. 8. 2007.

    Naším médiím však ušli děsivé informace z vyšetřování Bartha v roce 1983 československou tajnou policií. Podívejme se tedy blíže na detaily, které tehdy vyšly najevo. Možná při tom narazíme i na utajené místo v okolí Pardubic.

    Kdo byl Heinz Barth?

    Heinz Barth (1920–2007) byl německý příslušník SS a později důstojník Waffen‑SS. V roce 1942 působil u pořádkové a bezpečnostní policie v Protektorátu (stanné popravy Pardubice a Klatovy), od února 1943 jako SS‑Untersturmführer u 2. SS‑Panzer‑Division „Das Reich“ (pluk „Der Führer“). Dne 10. června 1944 se podílel na vyhlazení francouzské obce Oradour‑sur‑Glane (642 obětí). Na konci války byl těžce zraněn a byla mu amputována dolní končetina. Po válce byl Barth ve Francii v roce 1953 odsouzen k smrti. Přesto dále žil v NDR, kde byl roku 1983 odsouzen na doživotí, v roce 1997 propuštěn ze zdravotních důvodů a roku 2007 zemřel v Gransee.

    Id kit československých vyšetřovatelů. Heinz Barth je na fotografii č. 2, zdroj: www.abscr.cz

    Barth v Protektorátu

    Podle rozsudku z roku 1983 se Barth jako příslušník bezpečnostní a pořádkové policie účastnil poprav českých civilistů během stanného práva v Pardubicích a Klatovech. Soud zjistil jeho účast na hromadných střelbách 9. 6. 1942 v Klatovech v místě známé jako Spálený les v Lubech u Klatov jako člena „jakého si“ kurzu a dále 24. 6. 1942 a 2. 7. 1942 v Pardubicích (v roli velitele popravčí čety) a 9. 7. 1942 (v roli zajišťovacího doprovodu). V této linii šlo celkem o desítky obětí; popravy probíhaly na pardubickém popravišti a následně byly oběti spalovány v místním krematoriu.

    Poprava Spálený les v Lubech u Klatov: zdroj: www.abscr.cz

    Soldbuch Heinze Bartha, zdroj: wikipiedia

    Barth a Oradour‑sur‑Glane

    Dne 10. června 1944 se jednotky 2. SS‑Panzer‑Division „Das Reich“ dopustily masakru civilního obyvatelstva ve vesnici Oradour‑sur‑Glane. Barth velel části síly, která shromáždila muže do stodoly a spustila palbu; vesnice byla následně vypálena.

    Heinze Barth ve Francii, zdroj: wikipiedia

    Čím Barth šokoval během vyšetřování: utajené popraviště u Pardubic

    Dodnes bylo pro naši veřejnost utajeno, co v roce 1981-1983 během vyšetřování Heinz Barth o působení v Pardubicích prozradil. Z odtajněných materiálů z Archivu bezpečnostních složek můžeme sledovat, jak tyto informace spustily rozsáhlé pátrání StB.

    Soudní řízení v roce 1983

    Jak to začalo

    Případ se rozběhl oficiální cestou – náměstek ministra vnitra ČSSR genmjr. JUDr. Miroslav Vaníček postoupil Krajské správě SNB, odboru vyšetřování StB v Hradci Králové, přípis Československé vládní komise pro stíhání nacistických válečných zločinců. Ten vycházel ze žádosti generálního státního zástupce NDR o právní pomoc ve věci občana NDR Heinze Bartha, podezřelého z nacistických zločinů a zločinů proti lidskosti spáchaných ve Francii a v Československu.

    Dožádání mimo jiné uvádělo, že se měl od poloviny dubna do května 1942 jako člen desetičlenného popravčího komanda zúčastnit šesti poprav provedených dle stanného práva na místě vzdáleném asi 4 km od ubytovacího objektu své jednotky u Pardubic.

    Místo poprav popsal jako větší přírodní terénní prohlubeň (údolí či kotlinu), ležící asi 4 km od ubytovacího objektu 3. záložního policejního praporu v Pardubicích. K trase uvedl, že vozidla 3. roty odbočila vlevo na zpevněnou silnici vedoucí kolem ubytovacího objektu – silnici směřující z Pardubic na Chrudim –, po ní jela zhruba 3 km, poté opět vlevo na nezpevněnou cestu, která asi po 1 km vedla přímo k místu poprav. O místní situaci obviněný vyhotovil náčrtek.

    Co Barth dále vypověděl

    Podle protokolů obviněný uvedl, že od poloviny dubna do května 1942 působil jako člen desetičlenného popravčího komanda a účastnil se šesti zastřelení provedených „podle stanného práva“ mimo Pardubice, obvykle v pozdních odpoledních hodinách. Struktura poprav podle jeho slov byla následující: v jednom případě 1 oběť, v dalším 4 oběti a ve čtyřech případech vždy mezi 8–10 oběťmi. Kromě toho měl v témže období sloužit jako uzavírací hlídka při dalším zákroku, který skončil zastřelením blíže neurčeného počtu osob. Jen za oněch šest poprav tedy jeho výpověď naznačuje minimálně 37–45 zavražděných; všechny akce se dle něj odehrály na jediném místě.

    Kresba popraviště jak jí nakreslil H. Bartha v roce 1981 pro Stazi, zdroj: https://www.abscr.cz/

    První prověrka místních archivů ale takové popravy v uvedeném čase a na uvedeném místě nepotvrdila. Dosavadní šetření naopak ukazovalo, že popravy československých občanů v Pardubicích probíhaly až po vyhlášení II. stanného práva (od 27. 5. 1942) a v ubytovacím objektu 3. záložního praporu Kolín (tzv. Zámeček). StB proto vytipovala a předvolala svědky k opětovnému výslechu a rozšířila pátrání po lokalitě odpovídající popisu „místo cca 4 km od ubytovny“.

    Vyšetřování StB

    Státní bezpečnost po obdržení žádosti z NDR rozběhla pátrání ve více liniích. Vyšetřovatelé prověřovali spisy a archivní fondy stanného soudu Praha, služeben Gestapa Kolín, Pardubice a Hradec Králové, krematoria v Pardubicích, záložního policejního praporu Kolín, policejního pluku Böhmen a velitele pořádkové policie Praha. Současně probíhalo terénní šetření v okolí Pardubic a opětovné výslechy svědků, jejichž úkolem bylo potvrdit nebo vyvrátit údaje z Barthovy výpovědi a jeho náčrtu místa popraviště. Jako klíčové se ukázaly především výpovědi svědků.

    Svědecké výpovědi: zaměstnanec krematoria Petr Plíhal

    Z výslechu zaměstnance pardubického krematoria Petra Plíhala vyplývá, že na začátku června 1942 byli všichni pracovníci předvoláni na pardubické Gestapo a podepsali prohlášení o mlčenlivosti. Téhož dne mu vedoucí Dalecký sdělil, aby se kolem 17. hodiny dostavil do práce – podle informace „od gestapáka“ se měly na Zámečku konat popravy a těla měla být spálena v krematoriu.

    Plíhal uvedl, že dostal příkaz uzavřít celý areál hřbitova a krematoria (všechna vrata na řetězy), zajistit, aby se uvnitř nikdo nenacházel, a připravit pece na spálení mrtvol; v té době se topilo koksem.

    „…na Zámečku se budou konat popravy a že popravení budou spáleni u nás v krematoriu… před 17 hod. musím projít celý objekt… a všechna vrata musejí být uzavřena na řetězy.“

    Tato výpověď zapadá do zjištění, že po 27. 5. 1942 (vyhlášení II. stanného práva) se v Pardubicích popravy přesunuly dovnitř areálu Zámečku a následně byly zpopelňovány v městském krematoriu.

    Podle spisu se těla převážela pouze ve spodních částech rakví, které byly později vycpávány, aby krev neprosakovala na silnici. Kremace probíhaly bez rakví – ty sloužily jen k převozu ze Zámečku do krematoria. Spalování začínalo okamžitě po převozu a často trvalo celou noc, aby do rána nezůstaly žádné stopy a běžné obřady neprozradily, co se odehrálo. Areál se po každé akci pečlivě uklízel. U všech spalování byli trvale přítomni příslušníci pardubického Gestapa, kteří dávali příkaz k provedení.

    Plíhal výslovně uvedl, že si nepamatuje žádné spalování popravených před červnem 1942. Podle něj by se bez přítomnosti gestapáků nic takového nemohlo uskutečnit.

    Svědecké výpovědi: kronikář Václav Mužík (Nemošice)

    Na začátku února 1982 byl kronikář obce Nemošice Václav Mužík navštíven orgány SNB a požádán, aby jako místní znalec pomohl objasnit, co se v okolí obce odehrávalo za války; byl seznámen s obsahem dožádání orgánů NDR.

    Ve své výpovědi uvedl, že na počátku druhé světové války vybudovaly německé jednotky v katastru Nemošic a sousedních Pardubiček vojenskou střelnici; terčovnice (cílový prostor) ležela na patě tzv. Nemošické stráně (dnes chráněná botanická lokalita). Územím protéká řeka Chrudimka (regulovaná roku 1928) a mezi stanovištěm a terčovnicí tehdy vedla dřevěná lávka přes řeku, zrušená na začátku 50. let.

    K čemu vyšetřovatelé došli

    Na základě předaných materiálů a Barthova náčrtku vyhodnotili vyšetřovatelé jako nejpravděpodobnější Nemošickou stráň – místo, kde bylo za války vybudováno střeliště a podle zjištění primárně využívané německou pořádkovou policií. Lokalita odpovídala jak terénnímu popisu „větší přírodní prohlubně“, tak i vzdálenosti cca 3–4 km od Zámečku a popsané jízdní trase (zpevněná silnice směrem Pardubice–Chrudim, poté odbočka vlevo na nezpevněnou cestu asi 1 km k místu).

    Dalším pátráním bylo identifikováno ještě jedno možné místo poprav a po výslechu svědka Mužíka také další pískoviště (písčitá jáma) v širším prostoru. Všechny tyto lokality byly následně porovnávány s trasovými údaji, dostupnými archivními zápisy a svědeckými výpověďmi.

    Mapa z pátrání Stb, zdroj: https://www.abscr.cz/

    Pracovní hypotéza StB v roce 1983 tak zněla: „Nemošická stráň“ jako hlavní kandidát, s tím, že druhé místo a „pískoviště“ zůstávají v roli záložních variant, dokud nebude možné provést přesnější identifikaci podle dalších svědectví či mapových podkladů.

    Tímto závěrem se pravděpodobně vyšetřování StB v 80. letech uzavřelo.

    Nesrovnalosti ve vyšetřování Stb

    Pokud se dnes podíváme na výsledky tehdejšího vyšetřování Československých úřadů, musíme doznat, že původní popis místa příliš nezapadá. Nejvíce nám prozradí letecký snímek z roku 1946, kde opravdu je vidět pravděpodobně objekt střelnice. Val je však zjevně jen u svahu jako jakási přehrada – nemá formu oválu kolem celého objektu. A také prostor není obestoupen pastvinou nebo polem ze všech stran – tj. u dostřelu je zalesněná stráň a na druhé stráně je řeka. Paradoxně není vidět ani zmiňovaná lávka přes řeku Chrudimku o které mluvil svědek V. Mužík – ta se snímcích objevuje až později kolem 1950.

    Nesrovnalosti ve výpovědích Heinze Bartha

    Zjištění, která StB shromáždila, sama o sobě nedokazují existenci popisovaného popraviště. Nabízí se proto otázka: proč by Heinz Barth u soudu uváděl takové údaje? Na první pohled si tak zhoršoval svou situaci. Trpěl poruchou paměti, pokoušel se strhnout pozornost na jiné činy nebo opravdu došel k pocitu viny a pokusil se vše objasnit?

    Tady na chvíli své úvahy zastavím – při zkoumání článku českého novináře Stanislava Motla mě zaujal tento odstavec: „Jeden z tehdejších vyšetřovatelů vzpomíná, že Barth nic nezatajoval, nevymlouval se na rozkazy nadřízených, zdůrazňoval svou vinu. Litoval svých činů a mluvil o pokání. Pomohl odkrýt některé neznámé skutečnosti, týkající se zejména událostí v Oradouru, ale třeba také u nás.“

    Zdroj: Lidovky.cz

    Spravedlnost pro Heinze Bartha?

    Jak už bylo řečeno, Heinze Bartha spravedlnost dostihla až v roce 1983. Zpoždění způsobila kombinace poválečného chaosu a nedostatečné identifikace: po válce byl veden jako nezvěstný a v NDR poté žil pod vlastním jménem bez větší pozornosti; první poválečné procesy (např. Bordeaux 1953) se týkaly jiných obžalovaných; teprve na přelomu 70. a 80. let přinesla nová vyšetřování a mezinárodní dožádání z Francie a ČSSR konkrétní důkazy a svědectví. V roce 1983 jej zemský soud ve východním Berlíně uznal vinným z válečných zločinů (Oradour i činy v Čechách) a uložil mu doživotí; roku 1997 byl ze zdravotních důvodů propuštěn a 6. srpna 2007 zemřel v Gransee.

    Památník Zámeček

    Barthova česká stopa se nejviditelněji pojí s pardubickým pietním územím Zámeček, zřízeným na místě bývalého nacistického popraviště, kde bylo od 3. 6. do 9. 7. 1942 zavražděno téměř dvě stě lidí z Pardubicka, Kolínska a Hradecka. Původní památník zde byl odhalen v roce 1949, pietní areál byl roku 1978 prohlášen národní kulturní památkou. V letech 2020–2021 prošel areál rozsáhlou obnovou a modernizací. Vznikla nová stálá expozice kombinující autentické svědectví místa s multimediálními prvky (včetně práce se zvukem a světlem) a nově upravené pietní území. Areál byl znovuotevřen na podzim 2021 a dnes slouží nejen tiché pietě, ale i vzdělávání – probíhají zde komentované prohlídky, workshopy pro školy a tematické přednášky.

    Při pohledu na Zámeček a nově odhalené informace se nelze ubránit otázce, zda by někde v jeho okolí opravdu nexistovalo i jiné, dosud neodkryté popraviště. Pokud by takové místo skutečně existovalo, zasloužilo by si alespoň malou připomínku – byť jen kámen, kříž nebo tabulku, která by uchovala památku těch, jejichž jména a osudy zmizely v mlze dějin.

    Výzva čtenářům

    Jste znalec místa, znáte rodinné příběhy a svědectví, nebo vlastníte jiné důkazy? Dejte nám prosím vědět na adresu info@signatura-n.cz.

    Použité zdroje

    • Archiv bezpečnostních složek (ABS), fond Vyšetřovací spisy StB, Hradec Králové, 325-71-8 – „Barth, Heinz“.
    • Bundesarchiv (BArch), spis B162/3996 – Ermittlungen gegen Heinz Barth.
    • Oradour-sur-Glane Memorial Centre, France – digitální archiv výpovědí a soudních dokumentů.
    • Národní archiv Praha – fond Ministerstvo vnitra, odbor pro stíhání válečných zločinců.
    • Lidovky.cz – Stanislav Motl: „Pokání popravčího Heinze Bartha“, 16. 8. 2007.
    • iROZHLAS.cz, 14. 8. 2007.
    • Aktuálně.cz, 14. 8. 2007.
    • Web Památník Zámeček Pardubice – oficiální stránky a tiskové zprávy 2020–2021.
  • Přepadení litoměřické věznice v roce 1949

    Přepadení litoměřické věznice v roce 1949

    Zapomenutým, a možná i záměrně utajeným příběhem z Litoměřic je bezesporu troufalé přepadení místní věznice, jehož cílem bylo osvobodit politické vězně. Událost se odehrála v roce 1949 a předcházela jí dlouhá řada příprav. Už v roce 1948 se manželé Charvátovi – Josef a Vlasta – postupně zaplétali do nebezpečné činnosti spojené s takzvaným Prokešovým pučem. Ten představoval ambiciózní, avšak neúspěšný pokus skupiny důstojníků a právníků o svržení nastupující komunistické moci. V čele stál major Květoslav Prokeš, který spolu s Jaroslavem Borkovcem a Rudolfem Hrbkem plánoval obsazení klíčových státních institucí – ministerstev, rozhlasu, vedení policie i armády – a nastolení nové vlády. K puči mělo dojít 17. května 1949, ale byl odhalen Státní bezpečností ještě před samotným začátkem. Organizátoři i desítky dalších lidí byli zatčeni a v následných procesech padly jak tresty smrti, tak mnohaleté tresty vězení. Prokešův puč je dnes vnímán jako jedna z nejvýznamnějších akcí protikomunistického odboje v poválečném Československu.

    Krůček za krůčkem

    Klíčovou postavou litoměřického příběhu se stala Vlasta Charvátová. Sama později vysvětlovala, že během manželovy nepřítomnosti na vojenské službě byla ve finanční tísni a navíc těhotná. V této situaci přijala do pražského bytu spolužačku Vlastu Kochtovou, která jí začala vodit různé známé. Charvátová přiznala, že se jich bála vyhodit – nejen kvůli jejich vlivu, ale i proto, že věděli o jejím poměru s Karlem Švarcem. Právě v té době se do života manželů postupně vplétala síť lidí, která je nakonec vtáhla do přípravy odbojové akce.

    Kochtová si do bytu vodila osobnosti, které tehdejší doba označovala za „inteligenci“. Objevoval se například doktor Svoboda, jenž ovládal pět jazyků, nebo špatně česky mluvící Anna Poláchová, která dávala hodiny angličtiny a francouzštiny. Nejvýraznější byl však již zmíněný pan Švarc, muž, který o sobě tvrdil, že je odborníkem v oblasti dřeva a měl mít časté schůzky v pražské kavárně Demínka, kde se údajně stýkal s jakýmsi majorem. Několikrát přespal přímo u Charvátových, protože Kochtová předstírala, že v hotelu není možné získat pokoj.

    Zapojení pana Charváta

    Tyto nečekané návštěvy však neunikly pozornosti Josefa Charváta, když se během jedné ze svých vojenských dovolených vrátil domů. Situace ho rozhořčila a požadoval, aby podobným setkáním byl okamžitě konec. Nakonec byl ale přemluven – nejen svou manželkou a Kochtovou, ale také samotnými hosty – aby jejich pobyt ještě dočasně strpěl. Z původně krátkodobé tolerance se však stal stav trvalý.

    Josef Charvát na vojenské službě

    Kokain?

    Z vyšetřovacího spisu je patrné, že se u Charvátových se dveře doslova netrhly. V jejich bytě se střídala pestrá směsice lidí – od studentů a učitelů až po osoby nejasného původu. Zajímavostí je, že se v této společnosti údajně objevoval i kokain. Jeden z hostů drogu nejen poptával, ale dokonce nabízel k odkupu v množství, které působilo až neuvěřitelně – půl kilogramu.

    Zlom nastal ve chvíli, kdy se začaly objevovat hovory o chystaném převratu. Vlasta Charvátová ve své výpovědi uvedla, že v posledních dnech před zatčením několikrát zaslechla rozhovory neznámých mužů, kteří hovořili o přípravě převratu v Československu. Přesný plán neznala, zaznamenala však, že padaly úvahy o zapojení ozbrojených jednotek a naděje, že se k odporu připojí i veřejnost. Převrat měl proběhnout bez násilí – tedy bez střelby.

    Cesta do Litoměřic

    Posledního dubna 1949 se u Charvátových objevil poručík Eda. Vyprávěl, že se pokusil přejít státní hranici, byl však dopaden a uvězněn v litoměřické věznici. Odtud se mu podařilo spolu s dalšími vězni uprchnout. Žádal proto o starší oblečení pro sebe i své spoluvězně. Josef Charvát mu dal své starší sako a oblečení mu poskytl i Karel Mařík. U Charvátových se Eda zdržel přibližně dvě hodiny, než odešel s tím, že míří na Moravu.

    Dne 2. května 1949 po zavření domu dorazil k Charvátovým jistý muž jménem Hodný z Vinné u Litoměřic. Chtěl mluvit s Edou Maňákem. Přinesl zprávu, že všichni tři jeho bratři byli vězněni v Litoměřicích pro pokus o ilegální přechod hranic. Útěk se podařil pouze dvěma z nich, zatímco prostřední bratr zůstal ve vězení.

    Následoval přesun na Litoměřicko a přípravy samotného přepadení věznice. „Jeden z těchto mužů mi dal pistoli ráže 6,35 mm a k ní čtyři náboje. Upozorňoval mě, abych řekla Vráťovi, aby tuto pistoli nezapomněl ve věznici, protože je na ni vystaven zbrojní pas. Slibovala jsem mu, že se sama postarám, aby se mu pistole v pořádku vrátila,“ uvádí výpověď.

    Ekrazit z Třebušína

    Dne 8. května 1949 bylo dohodnuto, že další spolupracovník jménem Zajíc odjede pravděpodobně do Třebušína, kde se měl sejít s místním adjunktem a jednat o chmelu. Oficiálně se jednalo o cestu „pro slíbený špek“. O den později se skutečně vrátil – přivezl s sebou plechovku sádla, zavřený špek, ale také několik tyčinek ekrazitu, zápalnou šňůru, rozbušky, 2000 korun a dokonce i lístek na maso.

    Přepadení věznice

    Samotné přepadení věznice proběhlo ve večerních hodinách 12. května 1949. Vratislav Polesný spolu s manžely Charvátovými, vyzbrojenými pistolemi a dokonce i válečky ekrazitu, se lstí dostali až do budovy. Vlasta Charvátová sehrála roli nositelky balíčku pro vězně a u vrátnice předstírala, že jej přináší. Jakmile dozorce otevřel dveře, byl okamžitě odzbrojen a zajištěn. Odbojáři pak s jeho klíči uzamkli vchod a zamířili k celu, aby osvobodili politické vězně. Situace se však rychle zkomplikovala – jednomu z dozorců se podařilo uprchnout a vyvolat poplach. Trojice se ocitla pod tlakem a snažila se dostat ven co nejrychleji. Vlasta Charvátová se ve zmatku ztratila v bludišti chodeb a narazila přímo na vězeňského strážného, který se ji pokusil zadržet. Vypjatá situace vyústila v to, že ho z bezprostřední blízkosti postřelila a následně se jí podařilo uniknout za ostatními.

    Převrat byl na spadnutí

    Po této nezdařené akci se Charvátovi vrátili do svého pražského bytu, kde nadále probíhaly přípravy na převrat. A tak ještě 16. května 1949:
    „V pondělí dne 16/5/49 bylo v našem bytě během dopoledne málo lidí, přišli až odpoledne, vlastně k večeru. Říkali, že čekají na instrukce, kam budou posláni, studovali plán Prahy. Při prvním pohledu do kuchyně jsem viděla plno zbraní a nábojů, které byly již volně rozloženy. Asi kolem 21. hodiny nastal nepředný ruch, když jsme se s manželem dotazovali na to, co se děje a co se připravuje, bylo nám řečeno, že zatím naprosto nic – že máme čekat, že nám další bude včas řečeno.“

    Zatčení

    Jenže na další pokyny už nikdo čekat nemusel. Manželé Charvátovi a ostatní přítomní byli zatčeni 17. května 1949 ve čtyři hodiny ráno.

    Při následném vyšetřování byla paní Charvátová pravděpodobně záměrně mystifikována tvrzením, že při akci usmrtila dva muže. Ve skutečnosti byl raněn jen jeden.

    Vlasta Charvátová po zatčení

    Trest smrti

    Trest smrti nakonec dostali Emanuel Čančík, Josef Charvát a Vratislav Polesný. U Vlasty Charvátové se komunističtí soudci spokojili s doživotním trestem. Stejně jako v jiných procesech následovala i zde smršť rozsudků odnětí svobody v různých délkách pro další účastníky případu.

    Velký otazník nakonec

    Kam zmizela Vlasta Kochtová? Zatím se mi nepodařilo, zjistit kam zmizela, nicméně ačkoliv je při výsleších jmenována zdá se, že nebyla vyšetřována.

    Zdroje:

    • Archivu bezpečnostních složek
    • MALLOTA, Petr. „Vše pro kamarády, čest a svobodu národa!“ Květoslav Prokeš a jeho role v protikomunistickém odboji. In: Paměť a dějiny. [online]. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, roč. XX, č. X, 20XX. Dostupné z: https://www.ustrcr.cz (datum citace: 23. 7. 2025).
  • Litoměřice 1945: příkop smrti

    Litoměřice 1945: příkop smrti


    V březnu roku 1945 vydalo nacistické velení v Litoměřicích rozkaz k vybudování protitankového příkopu o délce přibližně 1 km za účelem do posledních sil bránit Litoměřice před Rudou armádou. Příkop začínal u Želetic a pokračoval rovnoběžně s cestou z Litoměřic do Mlékojed. Práce na příkopu začaly 17. března 1945. K provedení tohoto úkolu byli nasazeni vězni z Malé pevnosti v Terezíně, vězni z koncentračního tábora Litoměřice (Richard-Werke) a také poslední obyvatelé terezínského ghetta.

    Během prací docházelo k různým násilným excesům, které si vyžádaly minimálně několik desítek mrtvých. O tom vypovídá i svědectví, že vězni vzhledem k nedostatku nářadí byli „zcela nesmyslně a sadisticky nuceni hrabat a odnášet hlínu holýma rukama“.

    Mgr. Tomáš Gol z Památníku Terezín mi prozradil zajímavé svědectví, ve kterém figuruje jistý západní zajatec podílející se na výkopových pracích. Ten údajně prohlásil v podobné smyslu:
    „Tento příkop by naše armáda překonala za dvanáct minut. Deset minut bychom se tomu smáli a za dvě minuty ho přejeli.“

    Ke střežení vězňů byli mimo jiné nasazeni mladí příslušníci Nachrichtenschule der Waffen-SS, školy, která byla v roce 1944 přeložena z Drážďan do Litoměřic s centrálou ve Vídni.

    Soud s Untersturmführerem Juliem Vielem v roce 2001

    Zločinu u Litoměřic jsem se začal více věnovat po přečtení článku o soudním procesu s bývalým příslušníkem SS Juliem Vielem, který probíhal v Německu v roce 2001. Je pozoruhodné, že soud se konal s tak dlouhým časovým odstupem a že Viel byl usvědčen svým bývalým kolegou, příslušníkem SS Nachrichtenschule, Adalbertem Lallierem.

    Julius Viel
    Zdroj: https://www.memoiresdeguerre.com/article-viel-julius-39383888.html

    Proces s bývalým důstojníkem SS Juliem Vielem začal 4. prosince 2000 u soudu v Ravensburgu a skončil
    4. dubna 2001 odsouzením k dvanácti letům vězení. Viel byl zatčen v říjnu 1999 za podezření z účasti na vraždě sedmi židovských vězňů v březnu nebo dubnu 1945 při kopání protitankových příkopů. Podle obžaloby samotný čin trval přibližně čtyři minuty a Viel jej spáchal „z čisté touhy zabíjet“. Během procesu vypovídali historici jako experti a byli vyslýcháni i členové Waffen-SS, kteří tehdy střežili vězně.

    Mezi odborníky přizvané k soudu patřil také historik PhDr. Marek Poloncarz z Památníku Terezín, se kterým jsem měl možnost krátce o případu pohovořit.

    Julius Viel velel skupině vojáků Waffen-SS, kteří dohlíželi na stovky vězňů při stavbě protitankového příkopu poblíž Litoměřic. Během několika týdnů zahynulo rukou dozorců 180 osob. U několika obětí se podařilo určit i konkrétní pachatele. Nepřímým důkazem proti Vielovi byl tzv. černý deník, do něhož mohl jeden z hlavních vězňů v táborové administrativě zapisovat pohyb vězňů a jejich úmrtí.

    Informace shromážděné během vyšetřování odpovídaly výpovědi očitého svědka z řad Waffen-SS, Ericha Rohlfinga, který už v roce 1964 poskytl svou výpověď policii. Tehdejší trestní řízení však bylo zastaveno.
    Až v roce 1998 vystoupil další bývalý člen SS, Adalbert Lallier, tehdy již kanadský občan a profesor ekonomie. Jeho rozhodnutí svědčit ve prospěch obžaloby bylo mimořádné – šlo o bývalého příslušníka represivního aparátu, který se dobrovolně rozhodl přispět k odhalení pravdy.

    Německý tisk často označoval soudní proces jako „poslední proces s nacistickým zločincem“ a věnoval velkou pozornost jak osobnosti obžalovaného, tak i klíčového svědka. Julius Viel byl líčen jako člověk, který po válce vedl navenek spořádaný život – pracoval jako novinář a angažoval se v místní politice. Kontrast mezi jeho poválečnou kariérou a válečnými zločiny silně rezonoval v německé společnosti a opět otevíral diskusi o kolektivní vině a historické odpovědnosti.

    Julius Viel
    Zdroj: https://kugelbergverlag.de/taeter-helfer-trittbrettfahrer-band-9

    Na základě svědeckých výpovědí a dalších důkazů byl Julius Viel v roce 2001 odsouzen k dvanácti letům vězení za sedminásobnou vraždu spáchanou při kopání protitankového zákopu u Litoměřic. Zemřel v roce 2002, krátce po nástupu do výkonu trestu, na rakovinu plic.

    Oběti Julia Viela

    Jména obětí se mi paradoxně podařilo získat až díky televiznímu dokumentu s Adalbertem Lallierem. Údaje jsem následně doplnil o informace z databáze Památníku Terezín.

    JménoNarozenNárodnostVězněn
    Baruch, Joshua25. 11. 1921RusMalá pevnost
    Friedmann, Robert5. 11. 1899 Haft
    Kaufmann, Wilhelm9. 9. 1915, Bratislava Malá pevnost
    Kras, Ladislav1.9. 1902 
    Schütz, Viktor1.7.1896 
    Severin, Vlastimil15.12.1896 
    Stern, Viktor18.9.1896 

    Baruch, Friedmann a Kaufmann mají v záznamech PT uvedeno ono děsivé „Příčina/důvod odchodu: smrt“ a „Datum odchodu: 19. 3. 1945“. Lze tedy předpokládat, že k vraždám došlo právě 19. března 1945.

    Erich Rohlfing a vyšetřování v roce 1964

    Vyšetřování těchto zločinů mimo území naší republiky probíhalo už v roce 1964 na základě informací poskytnutých jistým svědkem. Dobrovolným svědkem byl Erich Rohlfing (narozen 1925), člen
    SS Nachrichtenschule v Litoměřicích, který se v opilosti přihlásil na policii jako pachatel několika zločinů. Přiznal, že na pokyn svých nadřízených se pokusil zabít jednoho z vězňů, jenž kopal protitankový zákop, a zároveň označil Julia Viela jako vraha sedmi židovských mužů.

    Při prvním výslechu byl údajně pod vlivem alkoholu a zaměnil několik skutečností, čehož se později pokusili využít další účastníci řízení k jeho diskreditaci. Rohlfing se také snažil vyrovnat se s vlastní vinou:
    „Na otázku vyšetřovatele, zda jeho výpověď nyní uklidnila jeho svědomí, obžalovaný spontánně odpověděl ‚ano‘. Na otázku, zda by věc oznámil policii, kdyby byl střízlivý, odpověděl, že už by ji znovu neoznámil, ale chtěl případ uzavřít, to znamená, že chtěl přispět k tomu, aby byla vykonána spravedlnost.“

    Na Rohlfinga, který tuto záležitost oznámil, bylo naopak zahájeno vyšetřování, protože byl podezřelý z vraždy. Nakonec však bylo od tohoto obvinění rovněž upuštěno, protože „vraždu nelze subjektivně prokázat.

    Adalbert Lallier

    Adalbert Lallier
    Zdroj: https://collections.ushmm.org/search/catalog/irn36914

    Adalbert Lallier byl bývalý člen jednotek Waffen-SS, narozený v Maďarsku, který se po válce usadil
    v Kanadě, kde působil jako profesor ekonomie na univerzitě v Montrealu.

    V roce 1998 veřejně vystoupil jako klíčový svědek v případu válečného zločinu Julia Viela, kterého obvinil
    z osobní účasti na popravě sedmi židovských vězňů u Litoměřic v roce 1945. Jeho svědectví – výjimečné tím, že pocházelo od bývalého spolubojovníka – přispělo k opětovnému otevření případu a k Vielovu odsouzení v roce 2001.

    Adalbert Lallier
    Zdroj: https://x.com/isabellecraig/status/1030814881094750208

    Lallier své vystoupení vnímal jako morální povinnost a osobní vyrovnání s minulostí.

    Dokument o Adalbertu Lallierovi

    Vyšetřování českými úřady těsně po válce

    Po určitém čase mě napadlo zamyslet se nad tím, jak dobře byli tito váleční zločinci známí českým vyšetřovacím úřadům. Opravdu se spravedlnost začala prosazovat až v roce 2001? Byly tyto vraždy zastíněny jinými, národně vnímanými symboly perzekuce, jako byly události v Terezíně, Lidicích, Ležákách, Leštině a na dalších známých místech? Myslím si, že i dnes je povědomí o tomto konkrétním zločinu mizivé – většina obyvatel Litoměřic vůbec netuší, co se zde tehdy stalo.

    Pojďme se podívat na několik vyšetřovacích spisů. Hned první vzpomínka pamětníka mě šokovala:

    „V pátek 16. března 1945 se vracelo 22 nemocných vězňů o něco dříve z práce na zákopech u Litoměřic. Důstojnická škola, která pro nedostatek „postů“ na tuto novou komandýrku držela dozor nad vězni, měla příšernou pověst, /postřílela/ během několika dní téměř všechny lidi, kteří byli z Malé pevnosti. V zákopech 5 m širokých, 3 m hlubokých – prý protitankových – vyrážela spodem voda. Bývalo jí nad kolena a tam museli Židé pracovat. Když se klepali zimou, museli tancovat v té vodě, zpívat jakousi židovskou hymnu a bít se navzájem. Kdo již umdléval, byl mu dovolen odpočinek na břehu zákopu. Potom mu byl dán rozkaz utíkat a zezadu byl zastřelen. V uvedený den takto zahynuli první tři, několik jich bylo těžce ztloučeno, další dny zastřelených přibývalo, konečně kromě 3 či 5 nosičů mrtvol zahynuli všichni – jistě se Pinda bude také na to pamatovat. 16. března 1945 jsem ho viděl, jak se svými příslušníky si prohlížel 15 až 19 set k smrti, „zákopníků“, po jejich návratu. Na kraji útvaru leželi na nosítkách, zubožení a z hrůzy zastřeleni.“

    Ve spisech se objevují i další svědectví, která svědčí o systematické likvidaci vězněných:

    „Když jsem pracoval na vykopávkách zákopů s ostatními vězni, stalo se jednou, že jsme byli připraveni k odchodu. Velitel stráží však přikázal, abychom se vrátili, a museli jsme naskákat do zákopů, v nichž bylo 50–60 cm vody. Byli jsme úplně promočení. Kdo váhal, byl strážci do zákopu sražen. Po vyjití na druhou stranu jsme museli opět skákat zpět.
    Mnoho vězňů následkem tohoto jednání onemocnělo – dostali horečky, zápaly plic – a protože lékařská péče prakticky neexistovala, mnozí zemřeli. Naopak ti, kdo se hlásili nemocní a zůstali na cele, byli dozorcem Roykou vyhnáni ven a nuceni k práci.“

    Další svědectví přímo pojmenovává viníky (není jediné):

    „K takovým vraždám ze strany ostrahy docházelo několikrát denně. Sám jsem viděl, že tímto způsobem bylo zavražděno asi 50 vězňů. Ostrahu prováděli vojáci z litoměřické poddůstojnické školy a dozorci z terezínské Malé pevnosti.“

    A jiné vzpomínky uváděly konkrétní situace:

    „Koncem dubna 1945 chodilo na výkopové práce kolem Litoměřic asi 500 vězňů z TMP (Terezínské Malé pevnosti). Hlídala je jednotka SS – nějaká škola SS z Litoměřic, složená ze samých mladých chlapců. Dělali si z vězňů živou střelnici – osobně jsem viděl, jak bylo v mém úseku zastřeleno asi 12 vězňů. Z dozorců z TMP jsem poznal Malotha.“

    Děsivý je i výslech velitele Malé pevnosti Heinricha Jöckela zváného Pinďa, který byl zneklidněn vysokým počtem mrtvých:

    Otázka:
    V březnu 1945 bylo asi 2000 vězňů vysláno na zákopové práce u Litoměřic. Vězni neměli potřebné nářadí, museli hrabat holýma rukama, byli týráni a stříleni. Denně zemřelo až 47 vězňů. Co na to odpovíte?

    Odpověď:
    Asi koncem března nebo začátkem dubna 1945 mě kontaktoval velitel SS Nachrichtenschule z Litoměřic Kemper a požádal mě o vyslání asi 2000 vězňů. Po schválení vězni docházeli denně zpět do Terezína.
    Po zjištění, že dochází k denním úmrtím, jsem vyslal Hohause na inspekci. Hohaus zjistil, že vězni byli údajně zastřeleni při pokusu o útěk. Informoval jsem Prahu – dr. Görkeho – který řekl, že v případě útěku nelze nic dělat.
    Po několika dnech jsem kontaktoval SS Nachrichtenschule s oznámením, že vězni už nebudou k pracím přidělováni. Zákopy byly nakonec částečně dokončeny ženisty z Litoměřic.“

    Spis signatury 325-164-4 jmenovitě uvádí podezřelé z válečných zločinů: Paula Feustela, Heinze Barthela, Erwina Langeho, Herberta Teufla a další.

    Díky těmto vyšetřovacím spisům dnes známe i další konkrétní jména pachatelů a podrobnosti případu. Zvláštní pozornost si vysloužil brutální esesák přezdívaný „Zrzek“, později identifikovaný jako Arnošt Pampl. Podle svědectví Rudolfa Žabky například rozsekl jednomu z vězňů hlavu polní lopatkou a dalšího zastřelil, protože si zapomněl na latříně opasek. Jiného vězně ubil ranami do boku při sadistickém „trestání“ promrzlých.

    Aktualizace: V původním znění článku jsem uvedl další podezřelou postavu zločinecké stráže jménem Arnošt Pampl s přezdívkou „Zrzek“. Podle svědectví Rudolfa Žabky se měl například dopustit brutálního násilí – rozseknout jednomu z vězňů hlavu polní lopatkou, jiného zastřelit kvůli zapomenutému opasku a dalšího ubít při sadistickém „trestání“ promrzlých. Rudolf Žabka tvrdil, že se s Pamplem znovu setkal ve věznici v Leopoldově a poznal ho podle obličeje i chování.

    Dodatečně jsem ale zjistil, že už Státní bezpečnost v 60. letech o minulosti Arnošta Pampla vážně pochybovala. Snažila se ověřit, zda skutečně působil jako dozorce v Malé pevnosti, a narazila na zásadní rozpory. Vyšlo najevo, že Pampl byl po válce odsouzen za udání Václava Brože – toho nechal zatknout za údajnou distribuci letáků, nastrčených patrně Pamplovou rukou, a Brož později zahynul v koncentračním táboře. Pampl také figuroval jako člen kolaborantské organizace Vlajka.

    Zásadní však je, že podle záznamů nebyl Pampl veden jako dozorce v Malé pevnosti, nýbrž jako vězeň – a to od 9. února 1945 do 6. dubna 1945, kdy byl propuštěn. Ve spisech se objevuje i interpretace, že mohl být do pevnosti nasazen jako informátor či špion Gestapa. Vypovídal proti němu i jiný vězeň, který tvrdil, že ho Pampl eskortoval z Pardubic do Terezína. Celá jeho role tak zůstává nejasná a je možné, že šlo o osobu, která vědomě zkreslovala svou minulost.

    Vyšetřování StB v 60. a 70. letech

    Je patrné, že lov na nacisty probíhal i v 60. letech – nejen v zahraničí, ale i na našem území. Bohužel kvůli rozdělenému světu a složité mezinárodní situaci byla tato snaha často marná.

    Například závěr práce StB v Ústí nad Labem z 28. prosince 1971 uvádí:

    „Uváděný referát byl zaveden do náplně zdejší KS–SNB v roce 1967. Bylo vycházeno z rozsáhlé působnosti a aktivity nacistických organizací v tzv. Sudetech, z množství koncentračních, zajateckých a jiných táborů, jakož i transportů smrti přes Severočeský kraj. Nacisty vybudovaná zařízení a opatření měla za následek násilné i hromadné usmrcování lidí.
    V problematice je hlavním úkolem vyhledávat a dokumentovat nacisty spáchané zločiny, hlavně vraždy dle § 219 tr. zák.
    Přestože do konce června 1971 byl orgán přechodně zařazen do zvláštní skupiny náčelníka KS–SNB „Pomník“, byly v uplynulém období roku 1971 zpracovány následující materiály:

    1. Vraždy páchané býv. příslušníky Nachrichtenschule der Waffen-SS Litoměřice pro § 219 tr. zák.“

    Na základě tohoto šetření bylo shromážděno album obsahující fotografie 36 příslušníků
    SS Nachrichtenschule, z nichž bylo svědky označeno deset osob.

    Podobné závěry se ve spisech ze 60. let objevují opakovaně.
    Zatím se mi však nepodařilo získat seznam těchto jmen ani zmíněné fotografie.

    Koho měla StB v hledáčku

    Zatím se mi podařilo ověřit, že mezi hledanými osobami byli Arnošt Pampl, Erich Rohlfing
    a především Julius Viel.


    Kde byl onen protitankový příkop?

    Zákop byl vybudován před Litoměřickou rovinou ve směru na Terezín. Pravděpodobně měl sloužit
    k uzavření přístupu k mostu a silnici mezi Terezínem a Litoměřicemi prostřednictvím protitankového uzávěru.

    Zde na tom to místě zahynulo v roce 1945 několik desítek lidí (jakoby se na ně zapomnělo).

    Profil příkopu je přes okolní zástavbu dodnes patrný…

    Tento obzor měl příkop bránit.

    Pohled na příkop od „Terezína“.

    Kde sídlila SS Nachrichtenschule v Litoměřicích?

    Nejpravděpodobnějším místem sídla SS Nachrichtenschule v Litoměřicích byla budova dnešní základní školy v ulici Na Valech. Tento závěr vychází jednak z mapky uvedené v brožuře o osvobození litoměřického koncentračního tábora z 60. let, jednak z informací získaných od odborníka v daném oboru.

    Dnešní situace:

    Budova základní školy na Valech

    Update: V roce 2019 vznikla na serveru axishistory.com diskuze ohledně lokalizace školy Nachrichtenschule. Dotaz založil uživatel s přezdívkou Martti Lenz, který nabídl čtyři možná místa doplněná fotografiemi. Neuvěřitelnou shodou okolností se do diskuze zapojil i uživatel John P. Moore, který uvedl, že konzultoval lokalizaci se svým přítelem Dr. Adalbertem Lallierem. Právě Lallier měl jednoznačně potvrdit, že škola sídlila na místě číslo 2 – tedy v budově v ulici Na Valech.

    V této diskuzi bylo uvedeno, že jedním identifikačním znakem, který Adalbert poznal, je vstupní brána objektu.

    Zdroje:

  • Lidové sady v Liberci – Podzemí, které zajímalo i StB

    Lidové sady v Liberci – Podzemí, které zajímalo i StB


    Při nedávné návštěvě liberecké ZOO jsem nemohl přehlédnout impozantní budovu Lidových sadů. Zaujala mě nejen svou architekturou, ale i probíhající stavební úpravy v jejím okolí. Vzpomněl jsem si na příběh, na který jsem kdysi narazil, a zvědavost mě přiměla dohledat, zda se od té doby podařilo zjistit více. Nejsem z Liberce, takže mi často uniká aktuální dění ve městě, a proto jsem začal hledat nejnovější články spojené s místem. První článek, na který jsem narazil, mě okamžitě zaujal a podnítil moji zvědavost: https://liberecky.denik.cz/zpravy_region/lidove-sady-rekonstrukce-objeveni-krytu.html

    Podle něj byl při rekonstrukci objeven údajný letecký kryt. Kryt, o kterém jsem tolik četl. Velmi mě to potěšilo a už jsem plánoval napsat Ivanovi Rousovi, největšímu odborníkovi na liberecké podzemí, abych zjistil, zda byl objev zdokumentován a jestli se plánují další průzkumy. Ale pak jsem otevřel druhý článek: https://www.idnes.cz/liberec/zpravy/protiletecky-kryt-sal-lidove-sady-badatele.A240925_150428_liberec-zpravy_jape. Zde se píše, že šlo o planý poplach. Záhadný kryt pod budovou nebyl potvrzen—objevené prostory jsou jen vodovodní či kanalizační šachty. Kryt o délce 45 metrů by se měl nacházet pravděpodobně pod parkem nebo částečně pod zahradou kulturního centra.

    O prostory se zajímala i StB

    Proč to všechno tolik zajímá badatele i veřejnost? Důvodů je hned několik. V roce 1965 se totiž o podobné prostory zajímala samotná StB. Existovalo podezření, že šachty zasypané těsně po válce nebyly nikdy důkladně prozkoumány. Mohlo se v nich skrývat něco cenného nebo tajného. Ale zároveň šlo o snahu najít nové prostory vhodné jako protiatomové kryty v době studené války.

    Svědectví „zahradníka“

    Zásadní roli v tomto pátrání sehrál Jaroslav Šenk, narozený 16. 8. 1900, české národnosti, bytem Liberec V., Poutnická 15, který 22. 5. 1945 nastoupil jako vedoucí zahradnictví v Liberci. Mimo jiné úkoly obdržel od tehdejšího předsedy Správní komise Čapka příkaz, aby zajistil zaházení různých vodních bašt (po obou stranách budovy divadla, na Sokolovském náměstí ap.) zákopů a krytů. Z krytů nejrozsáhlejší byl právě uváděný v Lidových sadech. S. Šenk si pamatoval přibližné místo v zahradě uvedeného objektu, kde byla betonová chodba, kterou zavezli. Po jedné straně chodby byly několikeré ocelové dveře, které však neotevřeli z obavy, že by mohly být zaminované, či jinak zabezpečené proti vniknutí. Předpokládá, že dveře po odchodu Němců zůstaly neotevřeny.

    Podobně vypověděl topič

    Jinde se ve spisu píše: „Při plnění úkolu ve směru civilní obrany v Liberci dne 22. 5. 1965 bylo mi sděleno s. mjr. CO Brázdou ze štábu okresu CO, že pod restaurací ‚Lidové sady‘ (Dům kultury a oddechu) v Liberci je zasypán velký kryt z doby okupace o rozměrech 50 m x 60 m. Tento kryt sloužil údajně jednotkám SS a byl velmi dobře vybaven. Podle vyjádření přímého účastníka, jehož znají pracovníci ONV – odb. průmyslu v Liberci – ještě několik dní před koncem války se do krytu něco ukrývalo a pak se teprve přístupy zasypaly pískem. Jsou domněnky, že se do krytu svážel archivní materiál.“

    Hledali pomocí bagrů

    Ministerstvo vnitra tehdy zahájilo rozsáhlý průzkum s pomocí bagrů, ale výsledky byly negativní. Ve dnech 22. až 24. září 1965 byl proveden na označeném místě svědkem Šenkem průzkum pracovní skupinou z TPO Ústí o počtu 1-10členná obsluha autorypadla. Průzkumu se zúčastnili zástupci MNV, ŠTK, OO-MV, KS-MV a Šenkl. Průzkum byl prováděn hloubením jam autorypadlem až do hloubky 1,5-2 m na úroveň tvrdého podkladu. Výsledek průzkumu je negativní, pouze v místě „A“ byla nalezena obezděná jáma o rozměrech cca 1,5 x 6 m o hloubce 2 m, která mohla sloužit jako jímka nebo sklad PHM v sudech. Vzhledem k negativnímu výsledku byl svědek Šenk ve svém přesvědčení o místě úkrytu zklamán, ale přesto uváděl, že si je zásypem vstupů dobře pamatuje, neboť na jeho konci byly 2 závěry a postranní 3-4 pancéřové dveře. Místo vstupu označené svědkem je v náčrtku označeno písmenem „B“.

    Co se obecně ví o krytu v Lidových sadech?

    Ivan Rous, odborník na liberecké podzemí, mi kdysi napsal: „V Lidových sadech byl protiletecký kryt na zahradě restaurace. Byl hloubený, nikoliv ražený a měl podobu krytých zákopů. Jedná se v podstatě o betonové ‚vajíčko‘ stavěné ve výkopu a následně přikryté zeminou. Každopádně tyto kryty byly v zahradě tři: dvakrát sedmkrát lomený a jednou pětkrát lomený. Podrobné výkresy chybí, ale víme přesně, kde v zahradě byly.“

    (zdroj: https://bochumer-bunker.de/ot_bauweisen.html)

    Vymyslel si to zahradník? Nebo je lidská paměť po letech zkrátka zrádná?

  • Muži z papíru

    Muži z papíru

    Dnes si připomínáme 80 let od osvobození Osvětimi, místa, které se stalo symbolem jedné z nejtemnějších kapitol lidské historie. Toto výročí je příležitostí nejen k uctění památky obětí holokaustu, ale i k zamyšlení nad tím, jak důležité je nezapomínat a hledat spojení s minulostí. A právě takový pomyslný dotek historie jsem měl možnost zažít i já – i když jen prostřednictvím staré listiny a neúnavného pátrání po osudech těch, jejichž jména by jinak mohla upadnout v zapomnění.

    Před několika lety jsem na stránkách Romana Gazsiho Richard-1.com objevil zažloutlý, špatně čitelný list s čísly vězňů, který byl nalezen v podzemní továrně Richard v Litoměřicích.

    Nalezený list – zdroj Richard-1.com Další nálezy z podzemí najdete zde http://richard-1.com/nalezy-v-podzemi/nalezy-dokumenty.html

    Napadlo mě propojit čísla na listině s databází vězňů Památníku Terezín. Motivem byla touha dozvědět se více o jejich osudech. Po spárování čísel s databází jsem následně pátral po dalších informacích v archivu ve Flossenbürgu (gedenkstaette-flossenbuerg.de). A právě tam se začal rýsovat příběh, který mě hluboce zasáhl – příběh Adama Dembowského.

    Adam Dembowski byl polský student, kterého nacisté v roce 1940 ve věku pouhých 18 let transportovali z Tarnówa do Osvětimi. Patřil k prvnímu polskému transportu vězňů, kteří se stali prvními svědky hrůz v táboře, jehož jméno se stalo synonymem zla. Po čtyřech letech strávených v Osvětimi byl Adam převezen do Flossenbürgu a následně do Litoměřic. Jeho osud se však na rozdíl od mnoha jiných neuzavřel v táborové statistice – válku přežil.

    Adam v Osvětimi – zdroj http://www.chsro.pl/pierwszy-transport/lista.html#

    Pátrání mě dovedlo až k unikátním detailům. Zjistil jsem, že Adam měl bratra Mieczysława, který rovněž přežil válku. Na rozdíl od Adama se Mieczysław po válce vydal na zcela jinou cestu – stal se hercem. Objevil se například v seriálech Biała wizytówka (1986) nebo Dom (1982). Je fascinující, že oba bratři, navzdory peklu, kterým prošli, dokázali pokračovat v životech a každý zanechal svou stopu v dějinách.

    Díky rodokmenové aplikaci jsem také zjistil, že Adam zemřel v roce 1974 ve věku 52 let. Měl ženu Irenu a dvě děti. Jeho potomci žijí dodnes.

    Tento příběh je pro mě nejen symbolickým propojením s minulostí, ale i připomínkou, že za každým číslem, za každým jménem, se skrývá jedinečný lidský osud.

    Ať nezapomeneme.

    Zdroje: